• K.I.N.G.
    ***

    To není film, to je koncert. Herecký koncert Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, dvou bezchybných herců. Mluvit o něčem dalším, co se zde událo nemá smysl.(3.11.2011)

  • Oskar
    **

    Máte-li v sobě aspoň trochu zdravého cynismu, výtečně se pobavíte naivitou této operetky, koketním pomrkáváním Anny Ondrákové a jejím zpěvem trapného šlágru "Růžové psaníčko znamená randíčko". 30%(15.4.2003)

  • NinadeL
    *****

    Do třetice všeho dobrého se setkala Anny s Vlastou, po třech letech se vrátila na skok do českého filmu, debutovala jako zpěvačka dvěma hity Ach, kdo rty má jako ty... a Růžové psaníčko a poprvé si zkusila také dvoujazyčnou koprodukci. Koprodukce ji bavily ještě v roce 1937, kdy se rozloučila s Lamačem, mužem své kariéry č. 1. Tehdy ovšem, v 31. roce začala svůj vlastní žánr zvukových filmů, ve kterých sama vystupuje na první pohled až v druhé roli, ale opak je pravdou. Tento model po té ladila až do roku 1936 a po roce 1950 dala souhlas k otočení tohoto mustru, aby se jedinkráte přehrála do role "té starší". On a jeho sestra je fantastická komedie pro milovníky backstage muzikálů a přelomu zvukového filmu. Účast Otto Rubíka a Olgy Augustové je pak už jen třešničkou na už tak výborném projektu, ze kterého je možné se tolik naučit o spolupráci česko-německého filmu. Otto Rubík je navíc ideálnější milec, nežli André Pilot, za to Olga Augustová je s Berthe Ostyn na remízu.(14.2.2009)

  • vypravěč
    **

    Cosi snad ještě méně než anekdota. Zpřeházený katalog gest, grimas, vtipů, písniček a frází by se snadněji mohl stát parodií žánru i doby či posloužit jako odstrašující příklad lidové prvorepublikové zábavy než se proměnit v živé komediální dílo z divadelního či poštovního prostředí. Na druhou stranu lze snímek ovšem chápat jako subverzivní kritiku popřevratové krize mravů na poštovních úřadech. Několikrát se mi vybavilo, jak si třeba Sigismund Bouška stěžoval Otokaru Březinovi: „[…] pošta za republiky je hrůzně nepořádná! Nemáme nikde pořádek, všude je anarchie a chaos. Poštu dostanu až večer (za Rakouska dvakrát denně a přesně), a to třeba noviny až za 3 dny…“.(22.5.2014)

  • Marthos
    ****

    Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád.(3.10.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace