Prstýnek

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)

Od Friče celkem podprůměr, ale stejně se na to dá docela dobře dívat...mladá kněžna má doma starého dědka a jede se povyrazit na venkov, kde klofne drsného chasníka Korbeláře a samozřejmě z tohoto potkání vzejde syn. Pak už je všechno jasný...jen jsem na konce čekal, že se třeba vysvětlí, že chasník je otec mladého knížete, ale naco z filmu dělat zbytečný drama, že...pohodová stará komedie (08.09.2009)

Upraveno v červnu 2020. Prstýnek, film Martina Friče podle povídky Ivana Olbrachta, je romantickou nezbedností a letním omámením žádostivým sluncem. Prstýnek je anekdotou se zlomyslným záchvěvem oka, s nevinnou tváří si lehce promne vlasy, pronikavě zahvízdá, na mezi s provokativním smíchem odhalí zadnici a chvilku dává pocit víry, že se tomu také říká láska. Ironie si vychutnává kouzlo okamžiku v bezprostřednosti slov a vzájemného pojení i puzení. Parodická zlomyslnost smyslným pohledem naláká na převrácené stavovské role, tělesné touhy a příbuzenský propletenec. Prstýnek rozhodně není romantickou selankou, ale zaujatým sarkasmem krásné poezie. Průvodcem a jedním z původců romantické rošťárny je Jan Sochor (velmi dobrý Otomar Korbelář, též v roli svého tatínka), mužný chalupník a úspěšný pytlák. Život se odvíjí podle tradičních vesnických not, přesto ho nedělitelně spojuje tajuplný závazek k vrchnostenskému bytí. Boží zázraky se stávají dílem porušení nepsaně závazného nařízení stavovské bariéry a letní slunce se na každého hlasitě usmívá. Hlavní ženskou postavou satirického romantizování je kněžna Andresová (pozoruhodná Vlasta Fabianová), Sochorova vrchnost. Je dívkou, hledající útěchu a náhradu fyzické lásky ve sladkém mužském objetí, ale i starostlivou a strachující se matkou mládím rozdivočelého syna. A tajemství by mělo zůstat tajemstvím. Důležitou postavou je Robert (velmi zajímavý Zdeněk Dítě), mladý kníže, uchvácený krásou života prominentního postavení. Je lehkomyslný a z podstaty svého stavu neurvalý, mladík nemá sebemenší tušení o lechtivém tajemství. Významnou postavou je Baruška (velmi příjemná Jana Dítětová), nejstarší Sochorova dcerka. Prostá vesnická dívka v nabývajících vnadách rozkvétajícího mládí trpí závratí z neodbytného panského nadbíhání. Výraznější postavou je baronka (příjemná Růžena Šlemrová), dlouholetá kněžnina společnice. Je jediným přímluvcem rozjívenosti mladého pána. K výraznějším patří také vesnický farář (dobrý Jaroslav Marvan), zděšený ze zapovězeného tajemství největšího místního zázraku svatého Antonína. Z dalších rolí: neduživý a k té povinné tělesné potenci povzbuzovaný kníže Ferdinand Andres (František Smolík), jeho osobní lékař, pokoutně se inspirující bylinkářstvím (Jindřich Plachta), trpělivá Sochorova manželka Baruška (Naděžda Vladyková), ze Sochorovy pytlácké drzosti navztekaný knížecí lesní (Vladimír Řepa), zkušená vesnická baba kořenářka (Ella Nollová), k vrchnosti úslužný starosta obce Marčan (Antonín Soukup), či z tance s mladým knížetem unesená starostova žena (Darja Hajská). Film Prstýnek je nadýchané a nadnášející letní osvěžení se satirickým odlehčením romantické selanky. Rozkošné filmové pobavení! (01.10.2009)

Jestli byl Frič mistrem vkusných komedií, tak tady šlápl vedle. Za prvé, takle si komedii nepředstavuju a za druhé je to zkrátka naivní film. Ne že by filmy dnes a v dřívější době nesloužily především zábavě a odreagování a dokážu si představit, že Prstýnek plnil svojí úlohu dobře; ale tady ta naivita bije do očí až moc. Na film se dá vcelku pěkně dívat, přesto mi na něm něco vadilo a celkově mě zklamal jak sám film, tak Frič. (15.10.2012)

Sochorovy děti zadělaly nevědomky rodičům na pořádnej bolehlav. Ještěže do toho nestačily pořádně spadnout. Kdyby se poměly na mezi jako kdysi paní kněžna se Sochorem, tak by se jim to už rozmlouvalo mnohem hůř. Každopádně krásně udělaný, romantika největší, i cynik jako já jasně cítil jisté pohnutí, příběh jednoduchej a přitom napínavej, Martin Frič funguje i po 70ti letech a ještě zdaleka nekončí. Celkově to není můj cup of tea, ale musel bych být blázen, kdybych tuhle filmařskou kvalitu chtěl zpochybňovat. (19.07.2014)