Na druhé straně kopců

Celkem dost síla. Připadal jsem si jako ve středověku a ne, jako v 21 století a ještě k tomu v Evropě. Na jedné straně láska a nepochopení, na straně druhé, až fanatická zatvrzelost, kterou bych možná čekal snad někde u Talibanu. Delší stopáž a pomalé vyprávění, to jen umocňuje celkový zážitek, která graduje, až v naprosto šokujícím finále. Moc pěkný film, ale ten pocit bych už nikdy nechtěl zažít znovu. (30.03.2015)

Film, který jsem měla už dlouho v hledáčku. Na rodíl od většiny diváků mě scéna vymítání tolik nešokovala a nepovažuji jednání otce a sester za zaostalost. Alina nemohla v klášteře zůstat, ale také nedokázala odejít. Vojčita zůstat chtěla, ale nechtěla opusit Alinu. Umanutost Aliny i její agresivní vpády působily presvědčivě jako psychické onemocnění. Napadlo mě, jak se lišil postup sester a otce od zpacifikování obyvatelů psychiatrické léčebny třeba v Přeletu nad kukaččím hnízdem? Kdo určuje diagnozu a ordinuje léčbu? Byla Alina nemocná? S napětím jsem očekávala na rozuzlení. Inu dobře myšlené nemusí být ještě dobré. Hodně výmluvný konec. (02.03.2018)

K nejsilnějším pasážím filmu patří neuvěřitelná církevní zaostalost. Pochmurné pomalé tempo a postupný děj s hořkým koncem se vzpírá zdravému rozumu. Nabízí se otázka, proč náboženská společenství křesťanů nezmodernizují konečně přístup k lidem a nejdou s dobou? Když člověk vidí něco takového, že se věci takto dějí, tak není proto divu, že církev lidi naštve a lidi tíhnou k ateismu. Je třeba pojmenovat věci pravými jmény. V jistém smyslu se dá říci kategorická otázka, mohl by Bůh vytvářet zlo? Proč by to dělal? Samozřejmě, že ne. Vezmu-li v úvahu i tento případ, je nanejvýše opět jisté, že to dělá koneckonců vždycky jen a jen člověk, který ve jménu pouček katechismu způsobuje utrpení. Komu poté svítí možná jasné světlo betlémské? Posuďte však sami. (20.10.2013)

Číst Na druhé straně kopců jen jako obžalobu zaostalých církevních praktik je hrozně zjednodušující. Mungiův film, který rekonstruuje skutečně proběhlou kauzu, místo jednoduše vysvětlitelných tezí naopak předkládá komplikovanou analýzu rozličných společenských i osobních vlivů, příčin a následků, v jejichž srdci je láska a lék na ni hledat konvenčními způsoby těžko. Nedaří se to ani klasické medicíně, kterou film nenápadně přirovnává také k jistému druhu dogmatického náboženství. Výborná je třeba scéna, ve které nemocniční lékař předepisuje léky pro Alinu a dává instrukce řádové matce. Doktor sedí v centru rámu a nad ním na stěně visí trio ikonických nebo ryze religiózních výjevů (Panna Marie, nějaký kýčovitý new-age výjev a Mona Lisa), takže když pak podává informace o předepisovaných prášcích (3x denně ten, 1x onen), zní to úplně jako farářovo přikázání po zpovědi (10x Otčenáš atd.). Když bych se měl přesunout na trochu obecnější rovinu, je film mimo jiné o tom, jak si současná společnost neví rady s psychosociálním rozměrem nemocí, protože jejich příčiny se obvykle nedají exaktně zjistit a jít na ně se sáhodlouhým výčtem hříchů a odevzdáním se Bohu je zase druhý extrém. To se mi na těch nejlepších filmech rumunské nové vlny hodně líbí - některá témata explicitně a snad ani implicitně neřeší, ale minimálně se jich nějakým způsobem dotýkají a podávají o nich cenné výpovědi. Zároveň je tento Mungiův film - podobně jako vzpomínané Tenkrát v Anatolii - plnohodnotným uměleckým dílem, které je opravdu nutné vidět na plátně nebo alespoň v dobré kvalitě na velké obrazovce. Ještě komplexněji než v 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech (slavná scéna vánoční návštěvy rodičů a rozpravy u stolu) se tu pracuje s komponováním záběrů do hloubky prostoru, kdy jsou jednotlivé postavy rozloženy (obvykle podle momentální důležitosti) do několika plánů. Nikdy nejde o samoúčelný typ inscenování; vždy se dialogy vedou napříč těmito plány a jednotlivé odbočky mají své opodstatnění. Právě vzájemným kontrastem statických "tableau" záběrů (převažujících v první polovině) a pohyblivé kamery sledující obvykle Voichitu v nějaké dramatičtější situaci (spíše v závěru) film vytváří napětí a přidává akčnějším pasážím na naléhavosti. Neskrývám, že jsem film plně docenil až napodruhé a že je k jeho sledování potřeba větší dávka pozornosti a vnímavosti (navíc téměř dvě a půl hodiny), ale právě v tom tkví jeho síla a potenciál. (10.04.2013)

[SFF 2013, Sydney] Mungiu úspešne pokračuje vo svojom koncentrovanom ťažení a divákovi opäť neotáľa chrstnúť blato rovno do ksichtu. Činí tak v hĺbkovo komponovaných záberoch, pedantne rozvrhnutej mizanscéne a za prispenia autentického herectva hlavných predstaviteliek. Snímok dobro a zlo priamo nekategorizuje, skôr stiera onu pomyselnú "tenkú červenú líniu" medzi obidvoma pojmami a dosvedčuje, že kardinálne zlyhania sa uskutočnujú práve na základe nerešpektovania tohto vymedzenia, v ilúziach vlastného presvedčenia. Nezaleží už potom na tom, či sa to udialo v mene viery, mimovoľne, naschvál alebo len tak z plezíru. Výsledok zarmucuje rovnako...a nevinné obete sa žiaľ vždy nájdu... (02.09.2013)