Režie:
Milan RůžičkaHrají:
Vlasta FialováObsahy(1)
Vlasta Fialová byla nevšední a nepřehlédnutelná. Vlasta Fialová se blízko divadla pohybovala odmalička, oba rodiče byli členy brněnské opery. Jevištní křest si odbyla jako Holčička s kočárkem v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. To jí bylo něco přes tři roky. Do prvního angažmá, na sezónu 1947-48, nastoupila v Opavě, následovaly dvě sezóny v Olomouci (vytvořila tam 15 premiérových rolí). Její talent i osobitá krása zaujaly režiséra Vladimíra Čecha, který svěřil dvacetileté herečce titulní roli ve filmu Divá Bára. Filmový debut přinesl Vlastě Fialové mimořádný úspěch a ohlas doma i v zahraničí. Do Brna přivedl Vlastu Fialovou v roce 1950 režisér Aleš Podhorský. Její první rolí zde byla Kněžna v Jiráskově Lucerně.
60. léta přinesla brněnské Mahenově činohře novou dramaturgickou i režisérskou etapu epického politického divadla. Ta dala řadu příležitostí apelativnímu hereckému naturelu Vlasty Fialové, a ta jich dokonale využila. Pamětníci si dodnes vybavují její Grušu bojující o právo na své dítě (Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh, 1961), na malé ploše přesně ztvárněnou Šansoniérku z Kunderova Totálního kuropění (1961), kde prokázala i své schopnosti tančit a zpívat, Lízu Doolitlovou ze Shawova Pygmalionu (1961) a především vynikající Matku Kuráž v dramatu B. Brechta (1964). Její výkon v roli drsné, životem vláčené, ale nepoddajné markytánky z bojišť třicetileté války vešel do dějin českého divadla. V dalším období přišla po nevelké roli Kateřiny (Jean Paul Sartre: Ďábel a pánbůh, 1964) Komisařka ve Višněvského Optimistické tragédii, gotickými "krásnými Madonami" inspirovaná Matka Marie v lidové barokní Komedii o umučení (1965), chladně pomstychtivá multimilionářka Klára Zachanasjanová v Dürenmattově Návštěvě staré dámy (1966), Ševcová (Federico Garcia Lorca: Čarokrásná paní ševcová, 1967).
Po nepřekonaném úspěchu Divé Báry poskytl Vlastě Fialové také film dvě desítky rolí. Vzpomínáme například na královnu Mechmene Banu z pohádky Nazima Hikmeta Legenda o lásce. Televize zpočátku využívala jejího talentu v záznamech divadelních inscenací, vlastní herecké příležitosti jí dala v Marii Antoinettě ve Vdově Kapetové, kde podala vysoce nadprůměrný výkon (1964), Jiráskově Vojnarce (1968), či Larise z Irkutské historie (1970). Zcela mimořádným způsobem vytvořila roli dlouhověkostí omrzelé Emilie Marty v Janáčkově opeře Věc Makropulos, kde zazářila v hereckém partu.
Hereckému poslání podřídila Vlasta Fialová svůj soukromý život. I mateřskou roli musela sladit s divadelním a filmovým režimem. Syn Jiří a dva vnuci jí však byli životní oporou. Své životní a profesní osudy spojila Vlasta Fialová s Brnem. Město a své diváky opustila nečekaně uprostřed práce, týden před svými sedmdesátými narozeninami.
(oficiální text distributora)
Hrají
Vlasta Fialová
Československo
Nejlepší filmy:
Lucerna (1967) (TV film)
Stromy umírají vstoje (1998) (TV film)
Racek (1976) (divadelní záznam)