Věra 68

Život sám se někdy chová jak ten nejbláznivější scénárista a pro Věru Čáslavskou to platí v míře vrchovaté. Strmé vzestupy i pády, žádná povlovná hanácká rovinka. O to víc zamrzí, že o těch pádech se až tak nemluví. Samozřejmě v člověku je jistá bázeň před utrpením, které jde až na dřeň, a jedině čas dokáže zmírnit bolest od nesnesitelné po snesitelnou, ale i tak je člověk tvor ubohý, plazící se po zemi... A ta bolest tam přetrvá a možná proto ta nechuť znovu drásat ty rány. A pak je vlastně zázrak normálně "fungovat", smát se, pracovat. Věra to dokázala! A to dává naději i útěchu těm, kteří něčím podobným prochází, že i na konci toho tunelu je aspoň nějaký nepatrný plamének nového života... (30.12.2012)

Na tento dokument jsem netrpělivě čekala, těšila se a .. dočkala :) Věru Čáslavskou jsem měla vždy ráda, vážila si jí a za tento hold Olgy Sommerové člověku, který si v životě prošel tak trnitou cestou, chci poděkovat. Zhostila se ho důstojně a přesto s vtipem. Vidět Věru Čáslavskou, jak tančí v kuchyni (teda spíše šlo o vzpomínku na prostná) a její dcera se na ni láskyplně dívá s obrovským úsměvem ve tváři a v očích, bylo pro mě velkou radostí. A klobouk dolů, že z hlubin svého bolavého nitra se dokázala vydrápat ven a dokonce v takové vnitřní formě a radosti. Děkuji za to. A je to přesně tak, jak píše ve svém komentáři JANARYBA: "Kéž by u nás byl větší počet takových duchovních samurajů, jako je paní Věra!" (06.01.2013)

Dokument o adorované Věře bych ohodnotila o bod více, kdyby se v něm zúčastnění nesnažili "uvést na správnou míru" selhání jejího syna. Objektivitu, prosím. Lze dohledat na internetu, jak se neštěstí přihodilo. Syn Čáslavské svého otce jistě nechtěl úmyslně zabít, ale zdaleka to z něho nedělá nevinnou oběť justičního omylu. Nad úspěchy paní Čáslavské lze žasnout a obdivovat je, to však neznamená, že lze v dokumentu přehlížet nepohodlná fakta. Buď o neštěstí neměli vůbec hovořit nebo popsat pravdivě- z více stran -jak se nehoda s vystupňovanou synovou agresí odehrála (zesměšňování, úmyslné zničení otcova auta, pak rána pěstí do hlavy, která vedla ke kómatu...). Těžko se mi to píše, ale napsat jsem to musela. Je mi to líto. (05.08.2016)

Sledovaním športu netknutý, zaujímajúci sa však o spoločnosť v ČSSR okolo roku 1968 som si pozrel dokument o gymnastke. Hopkala i vrtela sa na hrazdách pekne, rozhlasové spravodajstvo z olympiády v Mexiku dojalo, rovnako zábery z tichého protestu pri sovietsko-okupantskej hymne. Skvelé zhruba po opis perzekúcií spojených so vzdorovitým gestom i s neodvolaním podpisu pod petíciu "2000 slov". Nasleduje fádna kaša heslovitých faktov zo života. Korunou je záver s ukričaným Johnom Bokom a tatíčkovským Vaškom Havlom, obomi v polohe obhajcov jedinej najsprávnejšej pravdy. Ich argumenty sú naivno-smiešne. Netvrdím, že nemajú pravdu a stanovisko ex-gymnastky, ktorá si vytrpela svoje, chápem. Režisérku menej. V kontexte dokumentu sa totiž prilepená obhajoba neviny za právoplatne odsúdený trestný čin stáva podpásovkou. Pretože do série obdivných i dojemných, archívnymi zábermi doložených faktov zo života Čáslavskej vstúpi zrazu bezhraničné subjektívne presadzovanie neviny, ktoré takto zasadené pôsobí ako ďalší z jednoznačne daných faktov. Nič proti dokumentárnej subjektivite, no trochu menej manipulatívne by sa patrilo. 58% (02.01.2013)

Dokument o jediné ženě na světě, která kdy oficiálně obdržela samurajský meč. Nejen výjimečná sportovkyně, ale i mimořádně statečná žena, se kterou se komanči zrovna nemazlili a to i přes nezpochybnitelné zviditelnění malého státu uprostřed Evropy. Osobnost, na kterou nejenže můžeme být patřičně hrdi, ale na kterou by se nemělo zapomenout. (31.08.2016)