Každým dnem

Co bych tak mohla vypíchnout krom postřehu, že jsem už viděla mnohem hezčí transky, než je Alan Cumming? Ono tam vlastně bylo vůbec osazenstvo jako blázen - plačka Rudy, právník - takovej hovňousek, plus otylý dowňák ze sousedství - a ti prosím v sedmdesátých letech minulého století toužili vytvořit něco, jako rodinu... a vtip je v tom, že jsem si dovedla představit, jak s nimi příjemně trávím nějaké to uslintané odpoledne... A ač obyčejně nefandím záměrům homosexuálních párů pečovat o dítě, tady nebylo v podstatě co zkazit, naopak... Film o soucitu a touze pomoci, ať to stojí, co to stojí, je zároveň i příběhem o odvaze jít za svým štěstím - proti všem... Už zbývá jen dodat, že bych se trochu přela ohledně krásy Rudyho zpěvu :-) (02.05.2014)

Po celou dobu bych přísahala, že hlavní roli má Robert Downey Jr. .. Nicméně Any day now je sice emocemi nabitý, ale ne v takové míře, jako mohl být. Možná, že kdyby nebylo tolik zbytečných a rušivých zpívacích scén, dostaly by prostor právě ty emoce. Doprovodná hudba je ale opravdu příšerná, pokaždé jsem musela vypínat zvuk. A to je právě to, co mi na filmu vadí úplně nejvíc a díky čemu nedám čtyři hvězdičky. Jinak jsem ráda, že takový příběh někdo zpracoval. Bylo neskutečně smutné sledovat, jak soud raději svěřil dítě nespolehlivé fetačce než-li milujícímu homosexuálnímu páru. Tu bezmoc jsem cítila i já. (12.07.2013)

Vítězný film Ceny diváků na Mezipatra 2013. Ačkoli je to film s opravdu širokým resjtříkem klišé a obvyklých mezních situací, jako by příliš explicitně ideologický a výchovný, bylo to v hranicích mé tolerance a neurazilo mě to ani omylem. Konec jsem očekávala, takže výbuch emocí se nedostavil, ale za to jsem celkem ráda, nerada bulím v kině:) Trochu mi tam falírovalo, že příběh byl z osmdesátých let a několikrát mě napadlo: tohle se snad už dneska nestane... ale nakonec já o tom nic moc nevím, třeba se to děje pořád. Nedávno jsem podepisovala nějakou petici za možnost pro homosexuální páry adoptovat dítě, takže určitě ještě není všechno tak, jak by mělo být. Nejvíc jsem se těšila na Alana Cumminga, kterýho jsem si zamilovala coby Kurta Wagnera v X menech a nezklamal mě ani tady, kdy jsem ho konečně viděla i bez makeupu. Sice nebyl modrej a neuměl se teleportovat, ale přesto byl strhující a magickej, předvedl skvělý herecký koncert, kdy jsem mu věřila každý pohled a každý slovo, pohyb, tón hlasu..prostě všechno. Jeho partner mi přišel jako herec jiný ligy, což asi je, ale nebylo to zase až tak tragický. Taky mě pobavilo, jak v té době vypadali transky - místo depilace návleky tělové barvy, chlupatá podpaží a pod.V tomhle tedy určitě shledávám velký pokrok:)) Takže s loňským vítězem spokojenost, který film asi vyhraje letos? (07.11.2014)

Koncom sedemdesiatych rokoch v Kalifornii si do svojho poručníctva chcú vziať dvaja homosexuáli 14- ročného chalaniska s Downovým syndromom, na ktorého matka sere a navyše bola zabásnutá za prechovávanie drôg. Avšak po tom, ako pravda o ich nekonvenčnom vzťahu vyjde najavo, začne v súdnej sieni tvrdý boj o jeho získanie do opatery. Je to emociami nabitý film a zároveň ľahko stráviteľný, čo je v skutku, podľa mňa, ideálna kombinácia na spríjemnenie si piatkového večera s vypnutým mozgom. Či už s pivom, alebo bez piva, to je úplne jedno, pretože to, že ide o homosexuálny pár (pre tých s predsudkami) vôbec, ale vôbec nevadí. (26.04.2013)

Pokud k filmu budeme přistupovat pomocí zvlášť cynického čtení, můžeme jej interpretovat jako snímek, který si pokládá otázku, zda je pro postižené dítě lepší vyrůstat se dvěma homosexuály nebo zemřít. Nicméně je zcela jisté, že toto téma Travis Fine otevírat nechtěl. Každým dnem totiž nevybočuje ze škatulek, nesnaží se pobuřovat, pohybuje se pouze v několikrát otestovaných, možná už příliš vyjetých, žánrových mantinelech. Dokonce jde v průměrnosti tak daleko, že i plakát je velmi podobný plakátům podobných slzopudných snímků. Ničím zapamatovatelné, avšak vzhledem k tomu všemu překvapivě sledovatelné. (15.11.2013)