Nymfomanka, část I.

Nymph()maniac nie je len o sexe, i keď by sa to na prvý pohľad mohlo zdať. Sex má v podstate jediný účel - ukojiť Larsovu túžbu šokovať, pretože posolstvo, ktoré film prednáša, by sa dalo sprostredkovať aj bez erotických scén. V celom vyrozprávanom príbehu Joe ma najviac zaujala story otec-dcéra. Prostejší príbeh, ale za to kvalitná filmárčina. Uvidíme či dvojka prinesie niečo nového, alebo bude len klasicky nadväzovať. (03.08.2014)

Tenhle snímek už nemá s kamínkem nic společného, spíše se jedná o oblázek, který jedním šikovným pohybem vyklepnete. Ale proč to dělat, když je tak hladce obroušený a příjemný na dotek? Lars von Trier ve svém novém filmovém přípustku reinterpretací vstupního prostoru do nemocnice dedogmatizuje Riget, vysmívá se diváckým očekáváním, a před vyvrcholením snímek ukončuje, jen aby vytvořil očekávání nová. Filmařsky se jedná o velmi zábavné a chytré dílo („empatický vizuál“ – černobílá kapitola o umírajícím otci, neklidně se houpající kamera sledující Joe v bezvědomí, kýčovité záběry při scénách rodinné idyly s otcem…; včlenění představ druhé postavy – nezúčastněného posluchače – které povyšuje koncept nespolehlivého vyprávění; ambivalentní vidění Joe vs. Selingman, tedy jejich neustálá konfrontace jako prostředek k dovysvětlování, včleňování dalších motivů atp.; snad až rouhačský přístup k exaktním vědám, ba vědě (a její snaze pojmout vše) obecně – např.: Fibonacciho posloupnost - její role ve filmu vs. důvod vzniku; Uma Thurman jakožto personifikace mužského strachu z ženských scén, práce s humorem jako svého druhu orgasmem...) nicméně v konečném důsledku se stále jedná pouze o první část. (25.12.2013)

Autentické zápisky patologicky závislého nymfomana Ištvána, jež byly nalezeny v jeho laptopu. Jsou to necelé tři týdny, co mu utekla slepice: "Už osmnáctý den bez sexu. Zdá se to jako celá věčnost. V hlavě mám neuvěřitelný rachot, jakoby mi tam cinkalo tisíce příborů, dlaně se mi bez přestání třesou a dole se to bouří. Vidím ji všude. Ráno, když se procházím po své zahradě a myslím na ni, číhám přes plot na sousedův dvůr, kde pobíhá plno jejích sester. Nejradši bych na ně skočil, strhal z nich peří a všechny je osouložil. Ale nemají o mě zájem, žijou si na vysoký noze. Pche, vůbec se s nima nebudu zahazovat, jsou to slepice. Trpím. Třu svým rozkrokem prakticky o vše chlupaté, babička neměla nikdy tak precizně načesaný knír. Moje čivava už toho má taky dost a kdykoliv vidí malý smradlavý předmět oválného tvaru, sevřou se jí hrůzou půlky. Nedávno mě spatřila jak jím křupky a oběsila se na ocasu. Lituji se. Celé dny se jen lituji a usedavě pláču. Nikdy dřív se mi židle nezdála být tak sexy. Strkám ho všude, kam mě napadne; do vysavače, do hlíny, do odpadků, do termixu, do ženy, ale nic mi nenahradí tu její sladkokyselou čokodírku. Nedávno jsem si otevřel mrazák a tam zahlédl zmražené kuře. Snažil jsem si zachovat chladnou mysl, ale bylo to silnější než já. Okamžitě jsem se ztopořil, protrhl obal a přirážel s vervou sobě vlastní. Bylo to velice příjemné a klidně bych si to zopakoval znova, ale ti vyděšení zákazníci v Tescu měli jiný názor. Zavřeli mě na psychiatrii. Tady se nemohu pomilovat téměř s ničím a čajový sáček se prakticky ihned protrhne. Šílím z toho. Prosím, vrať se mi..." (02.10.2014)

Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, je Nymfomanička vol. I, přestože mi dává slabší divácký zážitek než všech pět dosud viděných, epochálním dílem: Už od první minuty (pravda, i vlivem nezrušitelné před-pojatosti) se mi zdá, že zde Lars Veliký dává zcela otevřeně najevo to, co třeba v Melancholii bylo ještě možno nevidět, popřít nebo aspoň odsunout do pozadí, čemu tady však nelze uniknout, a co se dá shrnout úsměškem „diváku, koukej, jak s tebou vyjebávám – a jak s tebou vždycky vyjebu“. Trier chce, abych se jakýmkoli pochopením, přijetím či nepřijetím jeho filmu blamoval. Ukazuje, že není možnost rozhodnout, zda sleduji umělecky rafinované dílo nebo kýčovitý slepenec, zda jeho účelem je výpověď nebo výdělek (přičemž není žádná korelace mezi první a třetí, resp. druhou a čtvrtou variantou), zda mám právo prostě přijímat to hezké a primárně prodivácké (ať už erotickou nebo komickou složku, vztah s otcem, komunikaci Joe se Seligmanem nebo třeba hned úvodní úchvatný labyrint zdí, myšlenky jako "revolta proti lásce" aj.), nebo mám v tom všem odkrývat kontroverzní parodičnost, nebo onu parodičnost odhalovat jako účelovou plytkost, nebo… Mimořádně kvalitní film nebo kýčovitá sračka? „Hádej“, směje se Trier. Klopotná snaha zakrýt letitou tvůrčí krizi, jak tady někdfo píše? I kdyby, tohle vám k vypořádání se s Trierovou Nymfomaničkou prostě nepomůže. To ale není všechno, on ten účelový reklamní humbuk totiž není jen širší součásti díla (spolu s dílotvorným záměrem dostat do kina co nejvíc platících diváků) – i samotné tělo filmu s tímto humbukem očividně pracuje. I to úvodní nasrávací sdělení o cenzurované verzi se jeví jako součást hry – a opět si můžete vybrat, zda jde o hru tvůrčí nebo výdělečnou – já myslím, že obojí, koneckonců i ta manipulace za účelem vytřískat z toho co nejvíc, je součástí uměleckého záměru. Stručně k tématu: Tvrzení, že má jít o film o ženské sexualitě, je ještě větší marketingově tvůrčí fligna než vše ostatní (snad jen "cantus firmus" lze považovat za povrchní, ale pěkný příspěvek k tomuto tématu) a dokonce ani sexualita samotné Joe zde není něčím, co by se dalo konzistentně uchopit. Nymfomaniac Joe zde nefunguje jako sexuální subjekt, nýbrž jako aktivní sexuální objekt - a o kom se vypovídá, jsou muži, s nimiž se setkává. Joe jako subjek, jako osobnost, nese témata jiná: osamocenost, problematiku libovolného jedince jakožto latentně „asociálního“, problém viny a kulturu "viny". Všechno to ovšem Trier opracovává a kloubí způsobem hodným obdivu, byť způsobem lehkým, jakoby rozvíjením volných variací na titulní zadání. Samotný závěr „Nic necítím“ – tma, s ramsteinským nášupem a upoutávkami na vol. II, je ve všech ohledech tohoto komentáře naprosto epesní tečkou (vlastně pomlčkou). (23.01.2014)

S překvapením musím říct, že Trier natočil docela inteligentní a chytrý film, který nemusí nutně vypovídat o nitru ženy ani sloužit jako definice nymfomanie a přesto má hodně, co říct. V centru sice je žena-nymfomanka, jejíž nitro je detailně analyzováno, ale nemyslím si, že by se film na základě jejího charakteru snažil generalizovat. Joe je nešťastné individuum, není vyloženě živočišná, ani impulzivní, umí se nad věcmi zamyslet a sebereflexe jí také není cizí. Klíčem k rozluštění jejího subjektivního prožívání i z objektivního hlediska, "oč vlastně kráčí" je samozřejmě dialog mezi ní a Seligmanem. Ona jako sklíčená hříšnice, srozuměná a smířená se svým hříchem, on jako neposkvrněný analytik, morálně hodnotící samotnou morálku a paradoxně očišťující její svědomí... Matematická a další přirovnání symbolizují podrobení zdánlivě nerozluštitelnných věcí jako jsou pudy, city a chtíč vědecké analýze. Seligman ukazuje, že i ve zdánlivě iracionálních věcech mohou být vzorce, pravidla a je možné v nich nalézt opodstatnění a snad i ospravedlnění, aneb proč nelétat, když nám bůh nadělil křídla? Nebo, že by ne? Pro boha zde přeci není místo, Seligman iracionalitu vyhlazuje, jeví se mu zajímavý akorát její "koncept", a nejen proto je tak nějak zajímavý i celý tento film. II. část. (28.05.2014)