W. A. Mozart: Figarova svatba

Úvodem chci říct, že je to moje první veselá opera, která neskončila tragicky :-) Když Cecilia Bartoli vstoupila na jeviště, tak svým úsměvem a krásou rozzářila podium, a to natolik, že v prvních deseti minutách jsem na ní koukal a zapomněl číst její dialog. Všichni protagonisté předvedli skvělý výkon. Vždycky, když zpívá sbor běhá mi mráz po zádech :-)) Nejvíc mě samotného překvapilo, že herečka Susanne Mentzer výborně zahrála mužskou roli Cherubina. Všechna čtyři dějství se mi líbily, ale přeci jen, první dějství, hru na schovávanou hlavních představitelů, bych vyzdvihnul jako nejlepší :-)) Ve čtvrté části se mi líbilo, jak jsi Zuzana dobírala Figara a tahala mu nohu po zemi :-))) Na závěr: nejlepší emoční zážitek ve čtvrté části byl, když Zuzana zpívá o Figarovi, jak ho miluje, přesto Figaro si myslí, že zpívá o milenci :-)) (06.02.2016)

Způsob nastudování inscenace je typický pro Metropolitní operu, tzn. že se pohybuje v nepříliš invenčních mantinelech realismu až naturalismu, mj. i tentokrát se objeví živé zvíře - ve 3. dějství se na jevišti mihne pes, a to přesto, že k tomu není vlastně žádný důvod. V případě Figarovy svatby celkové pojetí ale tolik nevadí, protože přináší jedno velké plus, kterým je maximální soustředění na herecké výkony, jehož výsledkem je hlavně výborně propracované načasování komických situací. Absolutně největší předností, která přebíjí všechno ostatní, je ale hudební složka, a z ní úplně nejvíc špičkové pěvecké výkony. Cecilia Bartoliová a Renée Flemingová byly v 90. letech považovány za dva největší ženské hlasy bez ohledu na obor - mezzosopranistce Bartoliové sice stále ještě nesměle konkurovala o víc než deset let starší Anne Sofie von Otterová (a později i naše - pro změnu o necelých deset let mladší - Magdalena Kožená), Flemingová pak byla mezi sopranistkami jasnou jedničkou. Těžko říct, která z nich byla (a v případě Figarovy svatby konkrétně je) lepší - osobně mám radši Flemingovou v lyrických pasážích, Bartoliovou pak v expresivních a komických. V Mozartově opeře jsou přitom obě přesně obsazené, takže můžou ukázat svoje nejsilnější stránky. A když se k nim přidá v hlavní roli Figara další zástupce pěvecké extraligy barytonista Bryn Terfel, těžko hodnotit výsledek jinak, než maximálním počtem hvězdiček. -------- V titulcích pořadu uvedeno: český název Figarova svatba; rok výroby 1999. (09.02.2016)

Tak smekám klobouk, který nemám. Naučit se italský text, zazpívat ho a ještě k tomu hrát jako v divadle...to je podle mě umění a vůbec mi nevadilo, že to trvalo 3 hodiny... (30.01.2016)

Všechno se domlouvá tajně, pokoutně, intrikářsky, zároveň všichni o všem vědí. Všechno by se snoubilo, kopulovalo, a to multilaterálně, zároveň všechno žárlí. Že se to děje napříč společenskými vrstvami, mezi vládnoucími a ovládanými, je normální. přesto je jednání mezi poddanými a jejich panstvem, jak ho projevují Figaro a spol., možné jen v komedii a i tak mi připadá dost skandální. Ale do Figarovy svatby patří. Hrabě samozřejmě nemohl zrušit tzv. právo první noci, ježto feudální Evropa sotva kdy takové právo znala, a operovat s tím v 18. století jako s něčím takřka současným vypadá už úplně absurdně. Ale do Figarovy svatby patří, a sice jako ústřední prvek. Všechno by kopulovalo, všechno žárlí. Feudální řád a jeho mocenské vazby jsou před zhroucením. Ve vší té spleti má jedna z postav opačnou pohlavní identitu, toho nejroztouženějšího a nejpluralističtějšího milovníka hraje vždy zpěvačka. Vzhledem ke všem až do konce se napínajícím dramatům a záštím přichází závěrečná prosba o odpuštění dramaturgicky nevhod, zbrkle a tudíž nevěrohodně, takže finální všeobecné smíření je jako náhlé vystřízlivění z nějakého zběsilého flámu. Bez kocoviny. Je to velký. Je to mocný. Je to hudba. Je Figarova svatba. (02.04.2022)

Viděno v telce - v předpotopním formátu 4:3 a dost nevalném rozlišení (na to, že je to staré pouze 20 let, to byla slušná mazanice). Toto šlo celé bohužel mimo mě. Obsazení ani výprava mě příliš neoslovily, pěvecké výkony nic, co by mě zvedlo ze židle, postavy tam celou dobu řeší problémy, které jsou dnešní době neuvěřitelně vzdálené, až nepochopitelné (právo první noci), a nepochopil jsem, proč postavu Cherubína hrála žena. Když si k tomu přičtu úmornou délku přes 3 hodiny a hudbu, která mi taky nepřijde jako něco extra, vychází mi z toho neuvěřitelná nuda, kterou jsem zhlédl jen s velkým vypětím vůle. Marná sláva, pokud tam není Anna Netrebko, tak mě asi opera nebere. (16.07.2019)