Nelíbám

Křišťálový glóbus - výběr (15.05.2007)

Pierre (Manuel Blanc ), zvaný Pierrot, je právě 16 let stár, když se vydává do Paříže, kde chce objevit "pravý" život. Sice se připravoval na dráhu ošetřovatele, jeho velkým snem by však byla herecká profese. Na krátko nalezne Pierrot přístřeší a práci u zdravotní sestry Evelyne (Hélène Vincent), s níž se letmo seznámil již minulé léto. Brzy však ztratí svoji práci, intimní vztah k Evelyne se zhroutí a herecký kurs skončí pro Pierrota rozčarováním. Nezbývá mu, než si uvědomit, že životní realita vypadá zcela jinak, než jak si ji ve své mladické nerozvážnosti představoval... J'embrasse pas je pochmurná kresba prostředí, jež se zmítá v napětí mezi lidskou blízkostí a distancí. Zároveň film vykresluje portrét mladistvého, jenž se vydává na neznámou cestu, do neznámého světa, za neznámou identitou. Tato cesta je doprovázena vnějšími konflikty a poznamenána rozervaností a prázdnotou hlavního protagonisty. Téchiné svoje postavy chápe jako rozpolcenost samu a podivuhodnou směsicí jinotajné řeči obrazů a chladného odstupu upomíná na poetický realismus 30. let. André Téchiné je sám mužem z venkova, jenž přišel do tajemné Paříže, aby se zde stal kritikem, asistentem a posléze i režisérem. V tomto filmu se rozhodl pro kupu neznámých mladých herců, což se ukázalo jako dobrá volba. Manuel Blanc, představitel hlavního hrdiny, získal v roce 1992 Cesara za nejlepší "dorostenecký" výkon. (10.05.2005)

Nejpečlivěji je ve filmu zachycena proměna bytosti zapřené, plné zloby, ale uvnitř čisté (třebas nevzdělané a snad i prázdné) do bytosti tvrdé, bezskrupulózní, přistoupivší na pravidla hry, spokojené s tím málem, čeho při daném rozdání karet dosáhla. Celý film stojí na Manuelu Blancovi a on to dává bezchybně - to je asi i zásluha režiséra. Přišlo mi, že je tu jemně naznačeno, že celý jeho problém má kořeny ve vztahu k otci (kvůli nenávisti k otcům vznikají revoluce...) Cca ve 2/3 filmu se stane, co jsem viděl už u jiných Techiné: množství udiček už nemá ambici podvázat jimi uzel s rybami co chytly (ani těmi co ne) a z příběhu se stává rapsodie o tom, "co se jim také stalo". Moc pěkně mi naopak vycházela ryze filmová "láska" k Béart, láska jak z Caraxe, sice pravděpodobná, ale až k fantastičnosti přemrštěná líčením, barvami, stylizací, naturalismem. Tuhle manýristickou polohu znám z Techiného Barocco a vždy se mi líbila. Obecně je ve filmu řada naprosto bombastických záběrů, které mají obrovský šmrnc (Pierrot sundavající si v kupátku "konečně" triko právě když projíždí okolo v plné rychlosti druhý vlak). Vůbec prostředí města a dopravy tu hraje naplno a velmi dobře dokresluje odcizenost všech. Zrovna tak zde opět funguje pro mě dodnes neprokouknutelný bleskový Techinéův střih, kde lapidárnost výjevů posouvá příběh tak rychle, že si nestíháte nejen přečíst titulky, ale ani propojit celé řetězce obrazových atraktantů, které kamera snímá. A závěr? - ten kluk vám teď po výcviku ukáže - je z něj ještě větší zmrd, je to kokot jako na začátku, ale teď to město dobije (ať už jako vysoký manažer anebo jako první pasák). Takové to kurva-hoši-gutntágovské "teď si vás všechny koupím". Vřele doporučuju. (13.11.2019)