Donšajni

Čtyři minuty. Tak dlouho mi stačilo než jsem poznal, že budou Donšajni kolosální průser. A opravdu jsou. Ten film nemá nic. Na scéně se střídají postavy, občas něco povídají a sem tam zpívají, jenže kdyby stály a mlčely, pro vývoj příběhu by to vyšlo nastejno. Z hodiny a půl stopáže je důležitých stěží dvacet minut. Zbytek je balast plný hrůzostrašných dialogů a rozpačitého herectví. A kupodivu i slušné opery. Když scénou zní hudba a zpěv, tak se herci nemusí stydět za recitaci hloupých replik, jejich výkon jde nahoru a občas se objeví i atmosféra. Jen tehdy se nesměle ozývá režisérův um. Ovšem pokaždé je rychle umravněn, zahnán do sklepa, přivázán na židli a zmlácen stupidním scénářem a Menzlovou iluzí o vlastní výjimečnost. Poslat tohle Oscarové komisi vypovídá o bídě naší kinematografie a nekompetentnosti České filmové a televizní akademie víc, než cokoliv jiného. (17.04.2016)

Proč mám pocit, že jediným důvodem pro vznik filmu byla režisérova touha vidět na place spoustu krásných mladých živých nahých holek..? Proč mám pocit, že Donšajni mají být režisérovou masturbační inspirací, podobnou té "Rusalkové" Menzelova filmového alter ega v podání Jana Hartla..? Jiný smysl ne a ne nalézti. Celý námět na mě působí jen jako vata, která má ospravedlnit právě tu samoúčelnou nahotu pro režisérovo potěšení. Je to žánrově roztříštěná směsice frašky, 15 let opožděné morality (kritizující dravý kapitalismus a neschopnost úřadů), operní variace na Americkou noc a sentimentální tragikomedie s vyloženě trapnými prvky a průhlednými pointami. Když začne být film v nějakém okamžiku zajímavý (z 99% zásluhou geniální hudby), Menzel to okamžitě srazí nějakou "humornou" vsuvkou na úrovni... ano, na úrovni "lidového" Trošky (přirovnání k Mistru T. jsem zaznamenal několikrát už před zhlédnutím filmu a musím ho s hlubokým politováním potvrdit). V pasážích, které mají mít nějaký praktický charakter (např. jednání s policií), se film vzdaluje realitě světelnými roky a ve výsledku ta odtrženost není už ani směšná, je spíše politováníhodná. Některé herecké výkony (zejména představitelů policajtů) jsou vyloženě špatné a film je koukatelný opravdu jen díky Šofrově kameře a nádherné hudbě. Donšajni nejsou omyl, to je umělecké harakiri. (30.09.2013)

World Record v senilitě a filmařské impotenci. S jen velmi lehounkou nadsázkou jde o Trošku v opeře. Stejný styl, stejná úroveň humoru. Herců je vám vyloženě líto, že musí říkat některé věty, a mnozí vypadají, že i chvíli přemýšlejí, jestli je vůbec mají vyslovit. 102 minut nikdy nepůsobilo tak nekonečně. _________________ Nejde o to, že Donšajni mají být lehká zábava na oddech. Jde o to, že v něm není ani moc humoru, není zjevná úroveň žánrové nadsázky (chvílemi by to chtělo být crazy, chvílemi hořkosmutné), není vůbec jasné, kdo je hlavní postava, co je zápletka, čím by nám postavy měly být sympatické, jestli je film romantický nebo satirický, jestli se vůbec odehrává v České republice a v současnosti apod. (Celé to působí, že jde o dílo lidí žijících zcela mimo jakoukoli realitu a kteří už se rozloučili se světem jako celkem.) ________________ Ani nekonečné televizní seriály nemají tolik hluchých míst. Jestliže dosud nejhoršími Menzelovým filmem byli Čokoládoví čmuchalové, tak Donšajnům se podařilo je překonat. ________________ A všechny ty řeči o úspěchu na festivalu v Montrealu, se Zlatými Glóby nebo Oscary jsou jen reklamně nafouknutá bublina, zástěrka za skutečný stav věcí, který se odhalil hned při slavnostní české premiéře, kde řada lidí odešla během promítání, protože se to prostě nedalo vydržet. ____________ Člověk by se třeba i chtěl pohoršit nad tím, že jde o uslintanou stařeckou prasárnu (jak naznačuje trailer), ale ani toto vám Donšajni neumožní. Není v nich totiž nic.______________________ Vlastně něco ano, estetický světonázor Jiřího Menzela, který jde shrnout zhruba takto: Je třeba udělat dlouhý nos na ty, kteří jakýmkoli způsobem vyznávají vážnou vysokou kulturu, nebo dokonce moderní umění. Operní režisér ve filmu hrdě staví na odiv, že nedělá na jevišti žádnou avantgardu, ale jen tu nejkonvenčnější klasiku, což je doprovázeno Menzelovými karikaturními představami, jak taková zbytečná avantgarda vypadá. I pokud přijmeme vtip s Donem Giovannim zpívajícím vsedě na záchodě, pořád je obtížné přijmout jedinou „pozitivní verzi“, totiž spokojenost provinčního divadelníka, který se sám přiznává, že vlastně nic neumí, operu vlastně nemá rád a dělá ji jen proto, aby mohl souložit se zpěvačkami. _________________ Ve své nemohoucnosti se tedy Donšajni zároveň vymezují vůči jakékoli snaze dělat něco jinak a nově. Jde o jasnou zprávu publiku, že existuje pouze umolousaná poctivost, nebo pokrytecké předstírání čehosi vyššího, a poslední alternativou už je jenom buranství novodobých podnikatelů, kteří operní domy přestavují na kasina. ______________ Takto nesmyslně vyhrocené kontrasty pak publikum vhánějí do náruče i sebehůře natočeného snímku, a stačí se jenom ohánět svou obyčejností a odporem k experimentům. Pokud bychom tedy Donšajny měli brát vážně, neoznačíme je pouze za špatný film, ale za pokus o demagogický podvod. (26.09.2013)

Začalo to jako prsatá komedie a skončilo to jako senilní snímek, který neví na svém konci kudy kam. Menzelův scénář naprosto vůbec neví, kam film dovést, postavy se vůbec nevyvíjejí a nebýt sympatického Hartla, film by dopadl katastrofálně. Naštěstí Hart jako herec dokázal aspoň trochu vylepšit zcela trapný dojem z tohoto počinu. Čekal jsem rozhodně více a nedostal jsem skoro nic. (22.11.2014)

Pripomenutím pamiatky Jiřího Menzla pozretím posledného ním režírovaného filmu, som si nevdojak pripomenul skôr filmy Tinta Brassa z 80 rokov 20. storočia. Veď posúďte sami: absencia zmysluplného deja a súčasná snaha nejako si zafilozofovať (dosť často od veci), kopec odhalených ženských poprsí a súčasná absencia erotiky, opakované zábery na ikonické miesta filmu (tu balkón operného režiséra ako hniezda neresti), kopec kostýmov často v absurdných súvislostiach (cikajúcci Don Giovanni na záchodovej mise), zmiešavanie vážnych, groteskných, tragických, komických a trápnych scén do jedného guláša. Nemožno tomu uprieť istú zaujímavosť (obdobne ako u Brassa by som to rovno do odpadu rozhodne nehádzal!), pár trefných postrehov a vyšinutú, zvláštne dekadentnú atmosféru doby, kedy sa nikomu nič poriadne robiť nechce. (09.09.2020)