České století

1. díl: Příliš velké sousto pro tak malou a vetchou papulku... Kosatík se Sedláčkem vytvořili mrzáčka, který se nedá promítat ve školách ani v dějepise, ani v občanské nauce, a vážně je nemůžeme brát ani jako umělecké zamyšlení nad českými dějinami. Protože jak žáčkům vysvětlit totální ignoraci Štefánika, amerických, ruských a francouzských aktivit, zhuštění významu legií do dvou tří okrajových vět (ignoraci Sibiřské anabáze), mlčení o domácím odboji a příliš rychlíkovou Řijnovou katarzi apod.? Masaryk je vykreslený jako dědeček, který na silné a dobře cílené argumenty západních politiků není schopen smysluplně reagovat a buď pouze mlčí anebo jen pronáší nacionalistické fráze. Pokud oním tabu, které autoři slibovali, mělo být zamyšlení nad smyslem celého snažení o česko(slovensko)u samostatnost a nad smyslem/neživotaschopností konceptu československého národa, pak v mých očích fatálně neuspěli (to by asi Kosatíka musela nahradit Mary Heimann). Vrcholem je v tomto smyslu rozhovor Masaryka s britským premiérem Lloyd-Georgem (výborný Donutil!), který problematizuje celé ono "velké bourání", staví se za zachování velké středoevropské mnohonárodnostní říše a usvědčuje Masaryka z propagandistické lži. Jenže dělá to tak, že (řečeno Lloyd-Georgeovými slovy) nepoučeným divákům jen plete hlavy... Další obrovskou slabinou jsou dialogy, při jejichž poslechu se nemohu ubránit dojmu, že jsou jen násilně poskládané z různorodých výroků vytrhaných z Čapkových Hovorů s TGM a jiných populárních zdrojů... Chápu autorskou licenci, ale ty dialogy takto zni opravdu tak toporně, že musí každému být jasné, že nemohly být nikdy proneseny... Viz např. známý výrok ze Světové revoluce: „Jednoho dne mne navštívil v bytě před denní poradou v 'Čase'; patrně měl něco vážnějšího. A měl: Podle jeho rozpoznání se nemůžeme na válku dívat pasivně, musíme něco dělat; nemá pokoje, chtěl by být činným. Na to já: Ano, já už dělám!" (kap. 9) a srovnej ho se scénou, kterou natočil Sedláček (ta Benešova "retrospektivní" promluva je v ní prostě neskutečně toporná).... 1. díl chce ukázat a říct strašně moc, nakonec ukazuje a říká strašně málo a... blbě... (**). ___ 2. díl: Mnichovský díl má výrazně lepší scénář; zejména proto, že se soustřeďuje na úzce časově vymezený problém a autoři už tak nemusí mít trapnou potřebu ignorovat některé z klíčových aktérů jako v předchozím díle. Kromě toho scénář pojímá mnichovskou problematiku z poměrně netradičního úhlu pohledu, v čemž je objevný a opravdu zajímavý. Nicméně stále zůstává bolavý problém zoufalých dialogů, který dosahuje nechvalitebného vrcholu v ping-pongovém buranském rozhovoru Moravce s gen. Prchalou: "Emane, byls u něho? - Byl, jedu odtamtud. - Z Hradu? - Myslím, že se mě fakt báli. Byl jsem mezi nima jedinej v plný polní. Fakt jsem byl nasranej. Povidám: 'Z cesty, srabi! Voják československý armády jde za svým vrchním velitelem!' - Dobrý...!". Landa přitom s tím svým přehráváním očima honí mouchu a Karel Dobrý upřeně pozoruje Landův nos, aniž by brvou hnul... Pro sérii tak zůstává charakteristický těžce deklamativní styl zoufalých herců, jež jsou nuceni pronášet slova buď evidentně vytržená z memoárových zápisků (a tedy nepsaná v přímé řeči, do níž jsou násilně převedená), anebo z čista vyfabulovaná a hemžící se novotvary moderní a často nesmyslně vulgární hovorové češtiny (jako u té citované ukázky). V tomto ohledu autoři se svou studií charakterů opět tragicky selhali. A ještě jeden postřeh z hradišťské předpremiéry na LFŠ: Sedláček nebyl vůbec ochoten nebo schopen (?) smysluplně odpovědět na dotazy diváků, proč to či ono ukázal tak či onak (např. k té Benešově nahotě nebo k těm dialogům), a vůbec si svoje dílo (ob)hájit.... To si pak říkám, zda celý ten projekt má pořádně promyšlený a nespoléhá jen na Kosatíka a svůj štáb. Zatím to totiž vypadá jako vysoce profesionálně odvedená školní práce... (**) ___ 3. díl: Není to tak slabé jako předchozí díly, i když bouchání šampaňského by bylo pořád předčasné - očividná autorská nekonzistentnost a dialogy od psacího stolu zůstávají. Zatímco v předchozích dílech se i na nejnepravděpodobnějších místech mluvilo česky, najednou to s tou angličtinou a němčinou jde... Zvláštní. Epizoda o odlévání kulky pro blonďatou bestii sympaticky cílí na činnost exilové vlády v Londýně a hlavně na úlohu Františka Moravce, ale výsledkem je okrajová nezajímavá inscenace, v níž za povšimnutí stojí především to, jak si Trojan uzurpuje pozornost pro svoje bezkonkureční herectví (přestože výrazně zkresluje Moravcův skutečný charakter a vulgarizuje styl mluvy...). Sedláčkovi možná nejde o výuku dějepisu (čímž by se možná daly ospravedlnit ty obrovské časové i kontextové skoky a zcela chybějící střípky celého příběhu - např. Agent A-54, role ostatních exilových ministrů, existence ostatních exilových vlád, role protektorátní vlády apod.), nicméně spolu s Kosatíkem mají přesto zvláštní potřebu občas "vylepšovat" už tak šustivé dialogy didaktickými vsuvkami, kterými ten dějepis imitovat chtějí (narážky na odsun, odboj, "krev, dřina, slzy a pot..."). Marná sláva, Kosatík je možná dobrý historik, ale umělec z něj už nebude; psát scénář a dialogy mu prostě nejde (a vylíčit věrohodně a konzistentně role jedinců v dějinách už vůbec ne). Tak to vidím já. (***) ___ 4. díl: Kvalita postupně roste a vrcholem dramaturgické vtipnosti (i když asi nezamýšlené) je, že tato epizoda a s ní onen mix citací a spekulací měl premiéru právě 17. listopadu. Knihu to sice (z podstaty) nenahradí a žádné zajímavé myšlenky to nepřineslo, přesto se mi tento díl docela líbil. Celkem slušná TV inscenace. "...Přisunul si křeslo skoro až ke mně, až se mě dotýkal obličejem a spustil: 'Je-li něco přáním všeho lidu, pak se mu musíte podrobit i vy jako prezident'. Na to já: 'Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozkazovala, jestli prezident má, nebo nemá přijmout demisi.' Odešel beze slova. - Dobře jste mu to pověděl, pane prezidente..." (***) ___ 5. díl: 3 a 1/2 * ___6. díl: 3 a 1/2 * (01.11.2013) (méně) (více)

U prvních dvou dílů jsem se Sedláčkem nenašel společnou řeč. Tedy, lépe řečeno, chápal jsem, co se snaží ukázat (ne výpravný historický seriál o událostech, ale precizně natočenou - částečně i smyšlenou - sondu do nitra zásadních událostí a těch, kteří byli jejich aktéry), ale forma mi přišla poměrně nešťastná. Titulky označující osoby jsou víceméně nahodilé a objevují se někdy až při třetím kontaktu s tou kterou osobou, a celé to působí na jednu stranu odtažitě artově, s čímž je na druhé straně díky nutnosti vejít se do určitého formátu spojené vůči divákovi bezcitné skákání v čase, kterým se ztrácí ty "zlomové okamžiky". Viz v první části vynikající scéna s Miroslavem Donutilem jako britským ministerským předsedou - kdy vysvětluje TGM, proč ho nemůže podpořit - a náhle triumfální a téměř kýčovitě dojemný příjezd Masaryka do Prahy v říjnu 1918. Co bylo mezi tím a hlavně jak se to mohlo stát, se nedozvíme. Totéž se v druhém díle "přihodí" Benešovu antagonistovi Emanuelu Moravcovi někde mezi vlasteneckým a vojáckým tlakem na Beneše den po podpisu Mnichova a Moravcovou svatbou v uniformě wehrmachtu v roce 1942 - jedinou vysvětlivkou je obrazovka se sdělením, že téhož dne (1938) napsal do novin článek o nutnosti najít dobrý poměr k Německu. Osobně jsem nebyl schopen zachytit, čím se díky rozmluvě s Benešem měl v jeho nitru spustit ten kolaborant, kterým by ještě před několika hodinami opovrhoval. Různé šokující vsuvky jako nahý prezident Beneš na mě neměly ten správný vliv. Chápu, že tím měla být poprvé v dějinách české televizní tvorby ukázána fyzická stejnost velké osobnosti s ostatními a jistým způsobem bořen mýtus o vždy elegantním džentlmenovi v obleku... ale přišlo mi to po předchozí - opět vynikající - scéně obnažení jeho nitra a myšlenek naprosto zbytečné. Zatím mi to zkrátka dost těžce neladí, a navzdory velmi dobrým hereckým výkonům a pozorné výpravě zůstává tento cyklus za mými očekáváními. BTW byl bych velmi rád, kdyby mi někdo vysvětlil, proč poslední scéna prvního dílu jednoznačně vyznívá tak, že Charlotta Garrigue zemřela pár dní po vyhlášení samostatnosti a zanechala TGM zlomeného žalem. Ve skutečnosti zemřela "až" v roce 1923 a předtím stihla kromě jiného prosadit plné volební právo žen, ačkoliv je pravda, že nebyla v té době příliš pevného zdraví (však taky byla s Masarykem stejně stará, přičemž porodila dítě v 36, 40 a 41 letech, což byl v tehdejších podmínkách malý zázrak). Třetí díl už byl podstatně kompaktnější, a i když obsahoval niterné dialogy a možná i nějaké ty historické fabulace, můžu mu vytknout jen zavádějící název - děj se totiž rovným dílem zabývá tím, proč a jak se dospělo k rozhodnutí o konečném řešení Heydrichovské otázky, a tím jak naopak Beneš dospěl k dodnes populární dekretodárné činnosti. Zároveň se tu - jak se to v dějinách často děje - razantně obrací náhled na Beneše. Rozhodně je to posun vpřed - a nahoru:) Ale zatím zůstanu u 70%. Čtvrtá část potvrzuje vzestupnou tendenci Sedláčkovy série. Nasazení příběhu zákulisního dění únorového "převratu" (pravda, v tomhle případě ve značné části vyfabulovaného... i když, četl jsem dochované záznamy ze zákulisních porad z procesů s Miladou Horákovou, a nemám důvod si myslet, že v 48. roce bylo něco jinak...) na 17. listopad považuji za jeden z nejgeniálnějších počinů programového inženýrství v dějinách televize. Až uslyšíte Jiřího Vyorálka blít před demokratickým prezidentem o hrozbě radikalismu, který samotná KSČ masově podporovala (a ozbrojovala pěst dělnické třídy), můžete si právě dnes víc než kdy jindy vzpomenout na soudruha předsedu Vojtěcha Filipa, který je ochoten - při svém právnickém vzdělání - prohlašovat, že tehdy proběhlo vše zcela ústavní cestou. To v Německu ve třicátých letech taky, a je to výborně popsáno v Branaghově Konferenci Ve Wansee jako ryzí právní pozitivismus oproštěný od jakékoliv morálky;) A až se Gottwald v závěru vysměje prezidentu Benešovi, budu velmi rád, když si vzpomenete na to, jak členové předsednictva "standardní demokratické strany" čas od času osloví plénum poslanecké sněmovny "soudruzi", nebo jak se pod záštitou této Strany pořádají konference reprezentantů takových osvícených zemí jako je Kuba nebo KLDR. Ale zpět k Sedláčkovi - casting, kostýmy, masky, herecké výkony naprosto geniální. Každý pohled, každé zahryznutí do párku, vynikající. Nemůžu se dočkat vraždění Soudruha. Díky téhle záležitosti skočilo České Století výrazně nad 80%. Pátý díl tuto laťku udržuje. O konci Milady Horákové sice víme, že byl o poznání nelidštější a odpornější, než Sedláček ukázal, ale aspoň nemůže být režisérovi vyčítáno sprosté šokování diváka. Faktem je, že pozadí stranických čistek tu bylo ukázáno naprosto dokonale skrz jiné věci... okázalé večírky s recitací zoufale velkolepých a bezvýznamných ód (pokrčení ramen malé jiskřičky bylo dokonalé), na nichž se všichni bratří, aby se přitom navzájem špiclovali a schraňovali si na sebe každou informaci, která se může v tu správnou chvíli - až soudruh Stalin zavelí - správně interpretovat (jak soudruh Stalin zavelí). Tupá urputná zuřivost zaměřená proti všem (protože všichni jsou nepřáteli Strany) Jana Budaře dostala díky práci s kamerou ještě další rozměr přesvědčivosti. No a všemocný a neomylný Soudruh Gottwald se pak - dámy prominou - posere ze zazvonění telefonu, protože sám neví dne ani hodiny. To mu ovšem nebrání, aby sám z vlastní vůle nebyl svině jak má vypadat (což ostatně ukázal v díle předchozím, ale kam ten se hrabe na skutečné několikadekádové dějiny, že). Prostřih do zámku v Kolodějích, kde se na konci šichty výslechoví specialisté domlouvají na popracovní pivo, je jen takové drobné - brutální - memento reality. Nemám důvod jít pod 80%. (06.11.2013) (méně) (více)