Grandhotel Budapešť

Je to jako líbezné pohlazení. V době, kdy film představuje čistokrevný byznys a hlavní herečka má mít místo hereckého nadání raději trojky kozy (nestěžuji si), přijde jedna geniální hlavička s filmem, který tak nádherně a přitom neambiciózně propaguje a hlavně oslavuje smysl filmového průmyslu jako takového. Milý příběh plný pohybu, dynamických zvratů a ztřeštěných postaviček, z nichž každá zvládne zaujmout již svým stylizovaným zevnějškem. Kdyby Anderson tvořil na začátku dvacátých let, byla by z něj nesmrtelná ikona a snad i živoucí legenda, takhle to má výrazně těžší, jelikož trendy se zásadně liší a mluvený dialog mu v jeho filmech ne vždy stoprocentně funguje. Přesto velká paráda a další výtečná role pro Ralpha Fiennese.. 85% (24.06.2014)

Zhlédnuto v kině. Už dlouho, zatraceně dlouho, mě takhle film nevytrhl ze všední reality života, už dlouho jsem se do filmu tak neponořil, už dlouho jsem neviděl film, který by byl tak jiný, už dlouho jsem neviděl film, kde by každý frame vypadal, jako by jej maloval umělec štětcem... A takhle bych mohl vyjmenovat prakticky všechny klady tohoto filmu. Od obsazení, přes příběh, vtípky, které fungovaly (!), až po konec, by jsem omámen, zamilován a nechtěl jsem, aby film skončil. Už se těším na druhou projekci, protože to vypadá, že jsem našel svůj nový, hodně oblíbený film. Musím nakoukat více Wesových filmů, tohle je už třetí, co jsem od něj viděl a už potřetí dávám plný počet bez jediného zaváhání. (02.05.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?! (14.03.2014)

Já snad ani nic lepšího nečekala, tohle je prostě brilantní filmové řemeslo - a přestože to není typ filmu, který bych vyhledávala, okouzlil mě - postavami, scénářem, zápletkou, barvičkami a hlavně kamerou. Btw. Ralph Fiennes exceluje a jeho role Gustava se nyní (pro mě) stává nejgalantnější filmovou postavou všech dob. (16.08.2014)