Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Botič
    ****

    Wes Anderson Grandhotelem Budapešť dotáhl svůj nezaměnitelný rukopis k naprosté dokonalosti - všechno sedí na svém místě, neruší a bere dech, jen eskapistický výlet dvojice z Až vyjde měsíc bral za srdce o chlup víc, než tahle matrjoška plná neuvěřitelných dobrodružství.(9.2.2014)

  • ORIN
    ****

    Intertextuální mnohovrstevnatá záležitost a z mého pohledu asi nejdiváčtější hraná andersonovka. Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně? Možná druhá projekce napoví...(4.4.2014)

  • Xmilden
    ****

    Hotelová část příběhu spojená se čtením závěti se mě určitě líbí více než poútěková část, takže film v mých očích po solidním rozjezdu mírně ztrácí dech. Nicméně, díky skvělým nápadům, vyjímečným hercům a hračičkovi Andersonovi se jedná o delikátní kousek, který je zcela nezaměnitelný. Je zvláštní, že si divák ani u jedné scény nemůže říci "To už jsem někde viděl." Ralph Fiennes v prvním filmu, kde se skutečně usmívá. 80%(16.6.2014)

  • Traffic
    *****

    Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese.(14.3.2014)

  • Arbiter
    ****

    Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?!(14.3.2014)

  • - Ve scéně, kdy madam C. D. V. u T. (Tilda Swinton) jede s mr. Gustavem (Ralph Fiennes) ve výtahu, stojí Zero Mustafa (Tony Revolori) za nimi a nemá knírek. Jakmile však madam C. D. V. u T. odjede a mr. Gustave chce Zera poslat na hřbitov zapálit svíčku, Zero již knírek má. (T081)

  • - Do role Madame D. byla původně obsazena Angela Lansbury, ale musela odstoupit kvůli práci na divadelním představení "Řidič slečny Daisy" a byla nahrazena Tildou Swinton. (Dr Lizal)

  • - Symbol používaný Henckelsom (Edward Norton) a jeho armádou je hlava pána Lišiaka z filmu Fantastic Mr. Fox (2009), režírovaného taktiež Wesom Andersonom. (Laslo)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace