Utajené dětství

Argentinská junta, odboj, dětská perspektiva, filmový debut - nemůžu říct, že by mě tato konstelace ve festivalovém popisu nadchla, spíše ve mě vzbuzovala obavy z odtažitého a formálně nepodnětného díla. Dal jsem však na poměrně silný zahraniční ohlas a můžu říct, že od prvních záběrů ve mně zavládl pocit, přítomný až do závěrečných titulek - naprosté uhranutí. Režisér Benjamin Ávila čerpá z autobiografického zážitku svého dětství, který v něm musel zanechat tak hluboký otisk, že se mu jej s naprostou přirozeností daří předat v co nejúplnější podobě. Již expoziční minuty návratu do vlasti upoutají svoji rozvolněnou strukturou, v nichž plynou útržky nespojitých obrazů ve snovém oparu doprovázené nezávislou vrstvou ozvěn hlasů Juanových rodičů, dodávajících jim základní smysl. I když se režisér po většinu stopáže drží klasičtějšího vyprávění, rytmicky jej prokládá obdobnými vizuálně a střihově podmanivými sekvencemi vrcholných prožitků, v nichž naplno ožívá dětská optika. Pro ni není příznačné ani tak uvolnění a nevázanost, jako smíšení zvláštního a spíše zpětného prožitku bolestného dojetí s prvotním zážitkem něčeho zcela nového a vlastně i neopakovatelného. Především se jedná o impresi dětské lásky, v níž cvičební sestava, narozeninový tanec či odpoledne v zábavném parku získává až nadpozemskou podobu. Podobné sekvence však kondenzují i výjimečnou a často spíše afektivně než rozumově chápanou zkušenost života v utajení. Okamžiky vrcholného ohrožení i ve své nesdělitenosti přebírají silně stylizovanou techniku komiksové kresby, která zvláště v klimaxu snímku vytváří doslova emocionální smršť. Rekapitulace stěžejních životních okamžiků s nepřehledným navozením aktuální mezní situace dosahuje nejvyšších mezí beznaděje a pocitu konce jedné životní etapy, trýznivého opouštění dosavadních jistot. Celé vyprávění je vlastně postaveno na síle emocí, nejintimnější prožitky se v něm střídají s konflikty se světem rodiny, kterou překryla podoba tajné odbojové organizace s úzkostlivým řádem. Mateřská náklonnost a podpora jako by tu náhle ztrácela sílu a opodstatnění (Natalii Oreiro v roli Juanovy matky se podařilo tuto ambivalenci přesvědčivě vystihnout). Dilema mezi "položivotem" plným omezení a prvním prožitkem lásky k dívce postupně dosáhne zlomového bodu, vedoucího k zoufalému řešení, které nemá užitek ani pro jednu stranu. Hodnota filmu tkví také v tom, že se snaží úzce držet perspektivy dětského hrdiny i jeho priorit a nezralého hodnotového systému. Politická sféra je pouze pozadím ovlivňujícím jeho rodinný život a ztráty blízkých, vnímá jí v přímých dopadech na svůj nejosobnější svět a tím je pro něj stále větší přítěží. Přináší jen odcizení a překážky, marné úsilí uniknout jejímu diktátu a "žít po svém". Utajené dětství se snaží o celistvou a autenticky poetickou vizi dětského světa, absorbujícího vnější determinanty, a v tomto úsilí patří mezi absolutní špičku. Není jen vizuálním požitkem (scéna ze zrcadlového labyrintu jen tak z hlavy nevymizí), ale i dobře vystavěným dramatem, které i přes občas přehnaně emocionální scény dovedně pracuje s napětím a atmosférou všudypřítomného ohrožení. S klidným svědomím bych snímek zařadil po bok "zázračných" světových debutů , tedy do sousedství obdobně uhrančivých Divokých stvoření jižních krajin či výsostně poetických Medemových Krav. (Cinema Mundi 2013) (01.03.2013) (méně) (více)