Lacenaire

Dostojevskij byl údajně inspirován typem Lacenaireho k postavě Raskolnikova ve Zločinu a trestu. (30.05.2021)

Neumím si představit, že bych se rozhodl číst něco jako knižní paměti několikanásobného vraha, či dokonce si takovou knihu zakoupit a podpořit tím vrahovu památku. Připadalo by mi to až děsivě zvrácené. Popravdě ani mi není úplně jasné, co Francis Girod chtěl tímto filmem sdělit, když se rozhodl přímo dle takové knihy natočit film. Nicméně poté co jsem viděl takového Soudce a vraha nebo z jiného soudka i Maxe a Jeremieho, už mě ani nepřekvapí, kolik francouzských režisérů „s osobitým pohledem na věc“ dokáže vrahy vybraného typu ve svých filmech přímo adorovat. Možná mě mohl varovat už jen ten alternativní anglický název „The Elegant Criminal“ a ve spojení s tím, o čem ten film je, mi naznačit, že tady něco nebude v pořádku. Z celého filmu cítit tak silnou relativizaci k brutálním činům sériového vraha, až mi to bylo místy neskutečně protivné a málem jsem jen s hrůzou začal očekávat, zda Girod nepostaví Lacenairovi v závěru rovnou pomník. Poté, co jsem první půlhodinu bojoval jen s mírným nezájmem k dění během některých scén a absencí hutnější atmosféry (kterou Girod narozdíl od bizarních naturalistických scén nejspíš moc neumí, jak mi po Ďábelské trojici ukázal už podruhé), v druhé polovině se ten můj boj s filmem řádně obrátil. Ale co si budeme povídat, ten film s každou scénu postupně nabírá slušný spád, často mě upoutávala i vedlejší linka kolem policisty a knižního vydavatele, až jsem se pohlcen prodíval do konce a vzhledem k tomu, jaké (nepřekvapivě) kvalitní výkony podávají Daniel Auteuil a Jean Poiret, bylo se rozhodně na co dívat. Ale víc než 3* ze mě Girod nevypáčí ani náhodou. [65%] (26.02.2022)