Bláznivý

"Jaká osoba je pro tebe v životě nejdůležitější?" "Asi jsem ji ještě nepotkal a doufám, že ji ani nepotkám, beztak by se na mě brzo vykašlala." Není důležité, jak vysoký máte rozpočet, když víte, co chcete říct a řeknete si to po svém. Manic mi přijde skoro jako reality show, což má vzhledem k tématu logiku a tohle pojetí na mě i díky tomu působilo mnohem naléhavějším a osobnějším dojmem než vypiplané Narušení. Druhou silnou stránkou je obsazení - kam se kurník poděli tihle skvělí mladí herci? Gordon-Levitt válí, Zooey působí jako ze skla a k Donu Cheadleovi nemám výhrad nikdy, natož teď. Tohle téma je mi hodně blízké, protože i mně vztek občas solidně rozesírá život, i já mám někdy u svých blízkých pocit, že jsou "jako lidé v hotelu: všichni jsou na sebe milí a nikdo nikoho pořádně nezná". Smutný a nezkreslený obrázek toho, jak bezva umí život někdy být. (13.08.2010)

Milujem filmy z psychiatrie. Kopa uveriteľných problémov a emócií a vždy tam dajú nejakú peknú mladú herečku - presne môj typ - Tricia, Winona, Zooey... a ja tam vždycky chcem dojsť a starať sa o ňu. V skutočnosti zmiešané oddelenia pre obe pohlavia asi moc nebývajú, ale pri tých filmoch, ma skorej mrzí že nejsom dosť magor .. (09.02.2014)

Velmi dobře natočené drama z psychiatrické léčebny, kam je umístěna skupinka teenagerů, z nichž většina má problémy s neovládáním své agresivní stránky, stojí především na velmi kvalitních hereckých výkonech všech mladých herců a jejich černého vychovatele. O zbytek se postará samotné prostředí - to je vždycky zajímavé téma. Ale můžu vám říct, tomu blonďatému frackovi jsem měla chuť rozbít hubu taky. (03.08.2008)

Ale tak tohle nebylo vůbec špatné. Přesně pro tyhle filmy z prostředí psychiatrické léčebny mám slabost. Skupina mladých a narušených lidí, jejich vztahy, deprese, zoufalství, hroucení, vztek.. Člověk by si řekl, že ten vzorec viděl už ve filmech mnohokrát, ale ''dokumentární'' styl a ruční kamera, která mě ze začátku trochu rušila a rozptylovala, nakonec dala filmu realistický dojem a intenzivnější zážitek. A ''mosh pit'' scéna za doprovodu Deftones, mi udělala tu největší radost. (26.07.2013)

Psychiatrická léčebna, jakpak asi vypadá? Nikdy jsem v ní nebyl jinak než filmově a tak se mohu jen dohadovat, že Bláznivý se jí přiblížil více než naprostá většina jiných filmů. Divácky vděčné poruchy "Já jsem Napoleon", "Nás je tady v tom těle třicetdva", "Bojím se prodavačů párků v rohlíku" a "Právě mi to dělá víla Amálka" tady nikdo nezavřel, spokojit se musíme s nezvladatelnými výbuchy vzteku, obyčejnou agorafobií, patologickou apatií či násilnictvím, jež nejsou barevnou křídou populárně vysvětleny poučkami o zneužívání v mládí, nedostatku lásky a zamykáním ve skříni. Snaha po realismu zřetelně vystupuje i ve formálním pojetí. Ruční kamera strčená snímaným hercům do ksichtu evokuje prostředí, v němž chtě nechtě musíte žít s existencemi, které nejsou vždycky snesitelné a jinam než na ně, do zdi či kus za plot čumět nemůžete. Bezprostřední herectví, oddramatizování, kontaktní zvuk, poskytnutí pocitu, že léčba je běh na zatraceně dlouhou trať, terapeut s nalomeným idealismem - nejsme v HW, ale u nezávislých. SPOILER. Divím, že přišel happy end., velice decentní ovšem. Hlavní hrdina (byť všem postavám je věnována s ohledem na stopáž značná pozornost) si uvědomil, že léčbu potřebuje. KONEC SPOILERU. Slabé ****. (05.11.2010)