Zrcadlo
-
Zerkalo
-
Zrkadlo
-
Looking-Glass, The
-
Mirror, The
Drama / Životopisný
Sovětský svaz, 1975, 108 min
Režie:
Andrej TarkovskijHudba:
Eduard Nikolajevič ArtemjevObsah
-
Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku. (LFŠ 2006) (oficiální text distributora)
Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku. (LFŠ 2006) Komentáře uživatelů k filmu (111)
-
Tosim
Sled za sebou jsoucích obrazů, ale nic víc? A je víc vůbec potřeba? Kdybych to rozpitval, snad by mi to úplný smysl dávalo, ale ten je mi zde, upřímně, celkem jedno. Smyslem můžou být také ty obrazy samy o sobě. Nevím. Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Ale i zde platí pravidlo, že méně je někdy více. Ale co zaručit můžu, je, že fascinovat se budu nechávat ještě mnohokrát.(29.3.2007)
-
Matty
Je velmi obtížné popsat, o čem tento film je a je velmi těžké to pochopit ať jste jej viděli či nikoliv. Jde o jakýsi víceméně volný sled asociací, které v samotném Tarkovském vyvolávají vzpomínky na krajinu jeho dětství, do níž se skrze svou matku, svého otce, svého syna vrací. Všichni jeho blízcí jsou mu zrcadlem vlastní osobnosti, jejich prostřednictvím se minulost, resp. vzpomínky z minulosti prolínají s přítomností. Dětství je pro Tarkovského pouhým stavem mysli. Takto jsem si alespoň setřídil guláš, který mi po zhlédnutí Zrcadla zůstal v hlavě, nejspíš jsem všechno – jak už se mi u artových filmů stává – pochopil úplně jinak, než bylo zamýšleno, nicméně samotná radost z alespoň nějakého pochopení směle přebije rozhořčení z pochopení nesprávného. Zrcadlo je myšlenkově mimořádně bohaté dílo, pouze jeho vizuální neatraktivnost mě odrazuje od vyššího hodnocení. 85%(6.1.2007)
-
Pohrobek
Od začátku jsem věděl, že je to o mně a pro mě, a ten pocit byl stále intenzivnější. Snímek, který je tu od toho, aby vnímavému člověku připravil prostor, který se okamžitě zaplní jeho vlastními vzpomínkami, představami a duševním životem. Přesně tak, jak je vyléčen koktavý chlapec na začátku filmu, pomocí skutečně zázračného uměleckého (tady ale toto označení nestačí, je to skoro Boží milost) výtvoru je i člověk zbaven pout, která mu brání ponořit se do své duše a otevřeně si vychutnat to nepopsatelné bohatství, které se v ní bezesporu skrývá. Fenomenální počin, který je lidstvu užitečný minimálně stejně jako penicilin!(15.2.2007)
-
Radek99
Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?)(2.1.2012)
-
Superpero
Tarkovského mám velice rád a fakt si ho vážím, jenže sledování tohohle filmu pro mě bylo naprosto nepříjemné. Smysl většiny scén mi zůstal skryt a jediné co jsem mohl ocenit byla čas od času vizuální stránka či dobré výkony herců. Usnul jsem u toho, nudil se k umření a asi milinkrát se modlil, aby už byl konec. Uznávám, že to je asi moje chyba, ale znova bych to už asi nevydejchal.(6.2.2007)
-
Shadwell
Zrcadlo zůstane v člověku rezonovat nadosmrti, protože přesně takové je krédo a filmy Tarkovského – nepůsobí prvoplánově, ale o to déle. Prvotní důvody je třeba hledat v 19. století. V tehdejším aristokratickém Rusku takřka neexistovala věda a filozofie, stejně jako publicistika a politika. To vše suplovala umělecká tvorba autorů, kteří svým dílem chtěli překročit hranice mezi estetikou a etikou a jejich díla tak oproti západoevropským účastníkům hýřila naléhavostí a filozofickou hloubkou. Překvapivé je umístění Zrcadla v celistvé tvorbě Tarkovského – člověk by čekal film mezi Nostalgií a Obětí, ne mezi Stalkerem a Solarisem. Tarkovského filmy jsou o více věcech současně, za sebou a přes sebe, rozhodně tedy ne čisté v rovině významu, a asi největší polemikou je, nakolik jsou kritikovzdroné - génius žádné chyby nedělá, jeho omyly jsou úmyslné, jsou to brány objevu.(12.1.2008)
-
Marius
Jediné čo sa k tomu odvážim napísať je to , že sa mi nenormálne páčia Tarkovského obrázky a myslím, že ktorékoľvek políčko z tohto filmu, ktoré je jeho, by obstálo ako umelecká fotografia. Zmysel režiséra pre obraz a jeho spojenie s hudbou skutočne v Zrkadle prebíja pre bežného diváka ostatné zážitky z filmu, pretože už na prvý pohľad je to dielo výsostne osobné a ako také úplne prístupné snáď len jeho autorovi. 9/10(2.1.2007)
-
zputnik
Poraďte mi, co mám k tomuto snímku napsat. Tarkovského tvorbu mám hodně rád a neskutečně si Tarkovského jako filmového tvůrce i člověka vážím, ale se ZRCADLEM si fakt nevím rady. Na jedné straně jsem se během filmu (v tom nejlepším slova smyslu) rochnil ve vizuálním a audio zpracování. Tarkovskij prostě umí vystihnout atmosféru, vytvořit to správně duchovně-filozofické prostředí... ale... ale tento film prostě narušuje a popírá mnou chápanou definici umění. Umění nemusí (a mnohdy taky nesmí) být jednoduché. Pokud je umění o schopnosti do poselství zakódovat a přenést na druhé něco osobního, hlubokého a běžným jazykem nesdělitelného, co druhé "posunuje" dál, pak se to Tarkovskému v mém případě podařilo jen tak napůl. Byly chvíle, které jsem si neskutečně užival; pak však taky přišly chvíle, kdy jsem se užíral nudou. Andreji, tentokrát skutečně nemohu jen chválit. Je mi to líto... 75/100.(2.6.2004)
-
Kulmon
Tento Tarkovského film je sice osobitý, leč ze všech těch jeho prapodivností, co natočil, mne oslovil asi nejméně.(27.11.2009)
-
O*R*I*N
Déja vu.(8.8.2007)
-
kitano
Pri pozerani tohto filmu som sa citil ako chlapec, ktory listuje knihou, ktora ho zaujme mnohymi krasnymi ilustraciami a obrazmi, no obsahu neporozumie a to napriek tomu, ze uz davno vie citat. Vediet citat vsak ocividne obcas nestaci. (8/10)(11.5.2008)
-
Hellboy
Je mi úplně jasný, že chyba bude spíš ve mně, ale Zrcadlo mě (stejně jako všechy další Tarkovského filmy) neuchvátilo ani neohromilo.. Fakt bych u toho chtěl zažívat ty pocity, co lidé, kteří tomu neváhají dát 100%, ale nejde mi to. Je to prostě princip vyprávění, který mě nedokázal zaujmout.. S Tarkovskym nejsme na jedný vlně:)(3.6.2008)
-
StarsFan
Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu.(11.10.2010)
-
lupuscanis
ANDREJ TARKOVSKIJ, ZRCADLO (1975). ЗЕРКАЛО _______ od 14. 3. 2010: ZRCADLO znovu, a trochu jinak, tady: http://www.nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2010/lupuscanis_zrcadlo.php ________ Žák není nádoba, která se má naplnit, nýbrž pochodeň, která se má zažehnout. - Empedoklés. _______ Pochodeň (oheň) a nádoba (voda). Proboha (to se tu ještě párkrát objeví, i když bych měl spíše říkat 'probohy'), neděste se! Kdopak by se Empedokla bál? Prvky či živly – vzduch (Zeus), země (Héra), oheň (Hádés) a voda (Persefoné) – jsou čtyři kořeny všeho. Z nich všechno vzniká, zatímco ony sami jsou věčné, a proto také mají – po způsobu starých Řeků – každý svého charakteristického boha (1). Každý jeden má trochu jiné libůstky a strachy. Představa chemických prvků proto není příliš adekvátní. Živly mají spíše vlastnosti živých, byť božských a věčných, bytostí nadaných specifickými silami. Snažím-li se vycítit ve filmech jejich živelno, nemohl jsem se s Empedoklem dříve nebo později nesetkat. Že se tak děje u filmu Andreje Tarkovského, rozhodně není náhoda. Tarkovský je filmový demiurg živlů. ________ Zrcadlo nás bezpochyby naplní po okraj. Jako by voda naplnila Empedokleovu ‚nádobu‘. Abych mohl mít ze sledování Zrcadla opravdovou radost, dal bych ještě jednou za pravdu Empedokleovi: jistě nestačí mne přeplnit, měl bych chytit, jako ta jeho ‚pochodeň‘. ________ V závratném tempu, ve kterém se Zrcadlo před našima očima odvíjí, se nejprve postupně necháváme plnit - až po okraj, až je na nás vytušených 'souvislostí' příliš, jsme zahlceni. Silou samotných obrazů? Tím jak se v sobě vzájemně odrážejí? Nebo jejich interakcí s recitovanými verši? Snad. Jaké záhadné chemie je však 'proboha' třeba k tomu, abych jako divák – po té, co jsem byl zaplaven – chytil plamenem, shořel a možná i vstal z popela? Oheň & voda. Mísení živlů. Ne chemie, ale božská alchymie. _______ Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Může nás to mást i inspirovat. Zahltit i zapálit. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. (Skoro abychom se báli, kterak asi úpí či plesá při sledování Zrcadla zběsilý psychoanalytik.) Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají, a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z tohoto/našeho/smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginevry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší. Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (2). Tarkovskij se tu záměrně pohybuje na hraně, která odděluje řád od propasti chaosu, na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? _______ Ještě jednou ta samá slova: Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Postavy filmu jsou protkány podobností vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jakoby v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých - těch které znají, těch o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova; ale také omezuje: díky ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mě: pokoušet se spojit, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo, jak se zdá, jen na pomíjivou chvíli. Láska a Svár. (Hm, opět tu máme toho Empedokla, zvědaví si jistě tuhle naznačenou stopu propátrají sami... ). Tarkovskij se v Zrcadle dotýká čehosi hlubokého. Živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. ________ Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Co bychom v nich mohli zahlédnout? Jak pokládáme dlaň na vlhkou zemi, která pamatuje mnohé. A jak se dereme hloubš: k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi) ke kořenům, k bílým kostem předků. Jak pomalu začínáme chápat dosud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. _______ V Tarkovského Zrcadle (ale i v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. Bílé a čisté byť v něm po stolech pobíhají černo-černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz extaticky krásná scéna rituální koupele vlasů (3) ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen, proč hořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu...? Zbožňuji výmluvný záběr na ženu, která si z obětí muže sedá a vědoucím úsměvem reaguje na vpravdě chlapský dotaz, zda-li by si přála holčičku nebo chlapečka - jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Ne, ani touhle přímočarou otázkou to věčné tajemství patrně neodhalíme: co je to, po čem žena touží...? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Post Scriptum a poznámky pod čarou: ________ (1) Ono psát o Empedokleovi je ode mne trochu svatokrádež :) Zvlášť, když si vše můžete přečíst v bezkonkurenčních knihách Tomáše Vítka. Jsou to ovšem publikace v pravdě monumentální, rozsahem i hmotností, nejspíš žádné čtení na dovolenou. ________ (2) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (z těch Tarkovskij tvoří doslova labyrint), ale i místa (rovněž labyrint, nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním scény tak, že se její okraje noří do tmy, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Avšak ženy o sobě a pro sebe, ženy spolu-tvarující životy mužů, a možnost/nemožnost vzájemného porozumnění mezi ženským a mužským prvkem, zůstávají v Zrcadle tématem výsostným. ________ 3) Několik nesouvislých poznámek k obrazu rituální koupele (se spojlery): V tomto obrazu je vidět, jak dokonale demiurg Tarkovskij živly používá a ovládá, uvádí je do zběsilého a krásného tance. Neskutečný sen-vzpomínka. Obraz radikálního smrštění všech rovin času - minulosti, přítomnosti, budoucnosti i snění - do jediné. --- Štastný a vzácný okamžik setkání, v němž samotném je současně vepsána jeho konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu. Obraz setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. --- Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky... Vždyť co je zrcadlo jiného, než zklidněná a zpevněná voda? --- Živel uvnitř obydlí - oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) - živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co je před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet… Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v Totalita a nekonečno.(11.11.2008)
-
nunka
Som omráčená toľkými metaforami a symbolmi, melancholická z toľkých filmových príkras a emotívnych obrazov a mierne zmätená z obsahu... Film s hĺbkou a estetickou hodnotou, ktorý vymodeloval v mojich očiach z Tarkovského režisérsku autoritu...(28.12.2006)
-
Silas
K filmu musíte přistupovat s tím, že jste na něj naladěni a víte, co máte očekávat...Platí to u všech Tarkovského filmech, ale tady zvlášť. (4x)(15.11.2006)
-
Legas
Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v obrazárně, kde se koukám na velice přitažlivé výjevy, které se mi něco snaží říct, ale já jim plně nerozumím, protože byť se usilovně snažím, tak ony ode mne chtějí více, než je moje mysl schopna vstřebat. Ale kochám se, sakramentsky se kochám.(29.3.2007)
-
Rosomak
Škoda, že se nemůžu zbavit pocitu, že Tarkovský zradil svou vlastní koncepci režie...(29.12.2010)
-
FlyBoy
Test bdelej bystrosti a nadviazanie horibilne zaťažkávajúceho kontaktu s intímnymi portrétmi z detských čias muža exponovaných predzvestí. Pokora, výčitky, spätné (dobré aj zlé) spomienky previazané s matkou, otcom, synom sú zaznamenávané pozvoľným, no za to (na postavy) vymeraným a (na scenérie) periférnym šamanstvom kamerového guru. Eduard Artěmjev sa na farbistej filtrovej hostine podujal nekresťansky výstižným nazvučením, ktoré hltá jednu sekvenciu za druhou. Dotyk eventuálnej nezrozumiteľnosti je nepotlačiteľný. Nehladí, (aj mňa) priam facká, ale "Zerkalo" má to pádne (nevyčerpateľné) významotvorné gro kvôli ktorému sa s rozbíjaním neráta. Andrej Tarkovskij zapriaha na oprate filozofie niečo medzi pamätnými dielami "Solaris" a "Stalker". S väčšou snahou kúsok pobrateľný, ale po prvý krát so mnou vibruje len závan zopár zamyslení, ktoré ma na rozdiel od iných aktivitu vyžadujúcich "zaklínadiel" nechali posedávať mierne zmoreného i nenaplneného.(27.4.2010)
-
Sobis87
Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu.(14.12.2010)
