Colette

Vítejte v pekle na Zemi. Z koncentračního tábora Birkenau se vydává místenka bez možnosti návratu. Ti, kteří měli to štěstí a neskončili v přistavených pecích sežehnutí na popel, se podrobují nedůstojnému zacházení od nacistických zrůd. V horším případě hrozí smrt, v tom lepším je to bičování, které je na denním pořádku, a hrozí každému, kdo se jen nepatrně proviní proti přísně nastavenému vězeňskému řádu. Transportem smrti je sem poslána i mladá židovská dívka Colette Cohenová, která rázem přichází o svoji rodinu i ženskou důstojnost. Její nezlomná vůle po životě, a překvapivě i láska, ji pomáhá určitým způsobem se vyčlenit z toho pekla. Ano, i v takto nelidských podmínkách je možné prožít zamilovanost s mladíkem Villim, stiženého stejným osudem, a kterému nikdo neřekne jinak než "Malé pivo". A který nepřestal snít o útěku za svobodou do Kanady a lepším životě. Ten o těchto útrapách později v exilu sepíše působivou autobiografii. Osudy těch, kteří byli vystaveni nekonečným útrapám v koncentráku, mapuje ambiciozní koprodukční drama scenáristy a režiséra Milana Cieslera, které vychází z románové předlohy slavného spisovatele Arnošta Lustiga. Dovedně využívá stísněnost daného prostředí, velmi věrně a bez příkras se podařilo zachytit špinavou nehostinnost prostředí lágru s množstvím nepříjemných scén, které občas nemají plnou intenzitu, ale většinou mají to, co se od nich očekává, a s divákem otřesou. Z hlediska hereckých výkonů všichni bez výjimky odvádějí více než nadprůměrné herecké výkony, a to včetně Jiřího Mádla, který nemusí každému do podobného syrového dramatu, zachycujícího hrůzy války, sedět. Je nespornou výhodou, že ne vždy byla právě na jeho postavu cílena pozornost. V pokročilém věku ji už hrál stejně někdo jiný, stejně jako Colette. Z hereckých výkonů dominoval přece jen Michal Dlouhý, jehož krutý esesácký důstojník by si býval zasloužil větší prostor. Postsynchrony představují v českém filmu mnohdy bolavé místo, a ani tentokrát nelze přehlédnout jejich nevalnou technickou kvalitu. Tahají za oči a uši tím, jak text svým nekvalitním technickým provedením nesedí předabovanému herci v ústech. Je to důsledek toho, že film byl nejprve namluven v angličtině a později předabován do češtiny hlasy původních herců. Umělost dabingu se však přes všechnu snahu nepodařilo dostatečně odbourat. Filmu se dlouho dařilo nehrát příliš prvoplánově na city a z nejedné scény je cítit určité zvláštní odosobnění. Nejedna scéna z lágru na diváka zapůsobí tak, jak má. Ostatně jeho brány, kromě úvodu a konce filmu, divák neopustí, a tak má dostatek času na obeznámení se s jednotlivými postavami, k nimž spíše výjimečně najde něco jako vřelý vztah, a mnohem lépe film působí v rovině nezaujatého pozorovatele, což je na takový typ snímku neotřelé a originální. Závěr filmu už dal průchod emocím, které jsou trochu z lacinějšího ranku, ale to už je individuální a každý ho tedy může prožívat po svém. Filmu citlivý a neotřelý přístup nechybí vzhledem k mírně obehranému tématu. A je to navíc snímek zručně natočený, vyvážený, opatřený kvalitním hudebním doprovodem, výpravou, střihem a výbornou a občas až poetickou kamerou, podobnou té, kterou ve svých filmech využíval např. Vojtěch Jasný. Je tedy nanejvýš s podivem, že u tohoto snímku nedošlo k výraznému sběru trofejí na Českém lvu. Nevím, čím si vysvětlit nedostatečný zájem akademiků k tak reprezentativnímu filmu stran uměleckých a technických kvalit, které často českým filmům z posledních let chybí. Hanba by je měla bičovat tak, jak hlavního hrdinu nacističtí dozorci. Film samozřejmě stojí za vidění a je jedním z nejlepších českých filmů, které byly za poslední dobu k mání v kinech, i když chápu, že v televizi bude po něm větší poptávka. 80% (15.03.2014) (méně) (více)

Nemusím zdůrazňovat úctu, kterou chovám k tématu, k panu Lustigovi, k lidem, kteří v jedné z nejotřesnějších světových epizod zemřeli, či tuto nepředstavitelnou hrůzu absolvovali a přežili. Také jistě nemusím zmiňovat opovržení nad všemi, kteří se na tom podíleli, či jsou dokonce skvrnou na dějinách lidstva okouzleni i v současnosti. Těžko se kritizuje film, který pojednává o nepopsatelné bolesti, nicméně máme tady hodnotit film, čili směle do toho. V letech minulých jsem to dvakrát přepla už během úvodní návštěvy v bytě v NY. To se nedalo. Včera, snad jen proto, že jsem cosi psala, jsem se v podstatě náhodou dostala až na „bojiště o přežití“ a nakonec jsem to dala celé. Beztak jste to viděli, čili následující spoilery snad nezpůsobí někomu újmu. Colette- překrásná baba, role se zhostila výborně. Jiřík, zde povětšinou kritizovaný-ačkoli typově neodpovídal roli, do níž byl obsazen, nemám s ním problém. Osobně se domnívám, že ten se režíroval sám. Petr Vaněk, jasná volba pro roli židovského vězně v koncentráku. Zuzuľa Mauréry skvělá, Helena Dvořáková luxusní, skopčák střílející z okna s muškáty, vcelku přesný týpek, bohužel tohle už známe ze Seznamu. Chápu že tyto věci se děly a že opakování je matkou moudrosti, však pokud to notoricky známe a jakože Schindlera neviděl málokdo, tak to na nás příliš velký dojem neudělá. Scénář. Tuhle knihu jsem nečetla, ale nějak mi neštymuje, že by na finální podobě Lustig sám neviděl masařky. Vyloženě masařky dvousedadlové. Uvažuji: přežijeme oba nepředstavitelné peklo, kdy si zachraňujeme životy na úkor obou navzájem, riskujeme vše a narozením modrooké kysané smetany pošlu vše do kopru, neboť se mi zhroutí svět a šalalalali hurá první prachatý doktor na hrobem a čau lásko? Však za třicet let tě bez mrknutí oka posadím u sebe v obýváku jakoby nic, ty to samozřejmě pochopíš. Co chceš, víš jak to bylo, ne? No nevYm. Řekla bych, že bejby byť satanovo by bylo pro takto osudem zkoušeného týpka nulovým problémem, ale ženské samozřejmě přemýšlejí jinak, o tom cosi vím, přesto mi tak nějak vyšlo, že ladná světice s laníma očima uměla především dobře počítat. Nějaké malé pivo nebylo asi zas tak žádoucí, aby jí stálo aspoň za setkání ze slušnosti v lodičkách na podpatku, navíc by se doma u kávy beztak často vzpomínalo, čili srát na přísahy a sliby, ať si trouba pátrá, při troše štěstí se nepotkáme, já budu radši dělat mrtvou. Ať si chlapec popláče. A když motyka náhodou vystřelí, nevadí. Přejdeme to oba s úsměvem, však v poho, si rozumíme, ni? Jediné, na co mě scénárista utáhl je ta náhoda, protože na tu věřím. Dále: zajímalo by mě, jestli tvůrci (kromě pana Lustiga samozřejmě) někdy viděli snímky z koncentračních táborů. Neviděli. Jasně. Takže, na těch fotografiích může pozorný divák spatřit lidi, kteří trpěli hladem. Přeživší zbědovaní dospělí lidé často vážili pod 40kg. Bavíme se o táboře likvidačním. Je jasné, že cosi takového natočit nelze, ovšem obsadit do jedné z výraznějších vězeňských rolí Andyho Hryce?!! Já málem spadla ze židle. Pohled na vypapané tváře 120kg řimbucha, pod kterým se zem láme jako marcipán, druhý "anorektik" vedle něj širší než delší judista Vetchý a já měla o zábavu postaráno. Promnula jsem oči, v tuto chvíli mě film začal zajímat. Všudypřítomné názorné symboly, vítejte v pekle atd., atd., záběry na komín, ale budiž. Popel byl skutečně všude a co se dělo tam, to opravdu zasluhuje opakovat, točit, pouštět, vtloukat lidem do hlav moudrých i do těch tupých. Bohužel, navzdory nákladné produkci, na mě film působil lacině, divně, roztříštěně, absurdně a to nemluvím o absurditách války. Nedokázal mě vtáhnout, až na několik málo silnějších scén, které se vydařily. Dabing i zvuk děsný, výprava sice pěkná, no příběh v konečném důsledku pitomý. Jít na to do kina, jsem naštvaná. Za dvě a to jsem laskavost sama. (12.06.2020) (méně) (více)