Bojovník

Nechoď tam. Viděla jsem to v kině tisíckrát. Chlápek říká, že je to naposledy a odkrouhnou ho. To je osud. / To není osud, to je cenzura. Kdybych nebyl sám takový fešák, přál bych vypadat jako Alain Delon. Kromě jiných výhod by mi to skýtalo možnost hrát v jakémkoliv filmu a učinit jej svou prostou přítomností bez ohledu na další kvality docela dobrým. Takový, docela dobrý, je i Le battant. Film esenciálně řídký jako mlha pařížských bulvárů, rozháněná směšně malými motorovými vozidly, vystavěný na fousaté historce o propuštěném vězni, zloději nikoliv prostém cti, zašitých diamantech a konkurenční bandě, která by si také ráda přišla po letech odnětí svobody autora loupeže na své. Prostota vyztužená zašmodrchaností nemá vlastní podstatu a vyprávění nezřídka absentuje zcela, ponechávaje film snímání Delonovu poflakování se, ale nepostrádá styl, z něhož cca 60% distribuuje svým charisma sám herec/režisér. Zbytek jde na vrub atmosféře časů, v nichž bylo k uskutečnění telefonátu nutno zaparkovat u krajnice a vstoupit do telefonní budky, a nesmlouvaný zákaz nošení podprsenek. Kůži a to ostatní nastaví Delonovi v průběhu filmu Marie-Christine Descouard, Andréa Ferréol a (stejně jako dva roky předtím) Anne Parillaud, všechny v ohanbí s čímsi, co nemohly nebýt paruky. Jistou osobitost propůjčuje filmu stále patrné Delonovo režisérské diletantství, projevující se v přijatelných vypravěčských hloupostech (např. fotografie zesnulé v jejím vlastním bytě) a neuvěřitelně pitomé práci s repetitivním šansonovitým sountrackem Christiana Dorisse. Říkala jsem ti, že nechci umřít blbá... *kucky* *kucky*... (28.12.2019)

Chýbalo mi viac akcie, premyslenosti, prekvapení v zápletke. Po čase som dostal pocit, že film má byť len stávkou Delona s druhým režisérom, koľko nahých žien sa okolo neho bude točiť. A všetky ochotné, vychudnuté a zabudnuteľné, ale boli pri Delonovi, tak bobor musí byť! Ale aj ochrancovia zvierat uznávajú, že stav bobrov a kôz musí byť regulovaný, čo sa v tomto filme nepodarilo a chvalabohu nedošlo aj na výstavu vtáctva. (26.01.2024)

Příběh z edice "Fleuve noir", což je ve Francii takový Harlequin pro muže. Zajímavé je, že v Česku sériově vyráběné příběhy pro ušlápnuté muže nemají velkou odezvu. Nick Carter či Leon Clifton jsou už jen zaprášenou minulostí pro pár šílenců. Ale ve Francii mají Delona, a podle vzoru větší, násilnější a erotičtější vznikl i tento standardní Delonův kousek - erotičtější, protože hééérečky ukazují svoji "petit chat" a chtějí jenom To jedno a hlavně chtějí být vlastněny tvrdými muži; násilnější, protože Delon vraždí jako stroj, a proto je fim i delší. Prostě točím pořád to jedno, tak musím přitvrdit! (04.12.2009)

Příběh, který má mnoho proměnných. Je neobyčejně flexibilní ... a jeho denním chlebem jsou klam a přetvářka, takže si prakticky až do poslední chvíle nemůžete být jistí, na kterou stranu se přikloní vrtkavá - a na rozdíl od nás smrtelníků neuplatitelná štěstěna. Přesto dle mého názoru představuje velice zvláštní a velice přitažlivý mix prohnanosti protřelého padoucha a bezelstnosti naivního dítěte ... 4,5* (13.08.2015)

Sotva chladnokrevný Alain Delon opustí vězení, tak má v patách gangstery a policii, kteří chtějí vědět, kde má z loupeže schované diamanty v hodnotě šesti milionů. Delon tu sebe podruhé režíroval a podílel se na scénáři. Obsadil opět také svoji tehdejší přítelkyni Anne Parillaud ( je k nakousnutí ) a v roli komisaře zazářil Pierre Mondy...."Žena, pomuchlanej pršák, zhasínající cigára...nekoukáš moc na televizi...Colombo!... Nevím o čem to mluvíš!" Dabing Pavla Trávníčka sedí k Delonovi jak prdel na hrnec... "Byl jsem do ní vážně zabouchnutej, ale v životě bych jí neprozradil, že ty diamanty jsou ve skutečnosti na hlavní poště v Riu. Příliš jsem si toho v životě prožil, než abych někomu důvěřoval..." (20.10.2023)