Kovasikajuttu
The Punk Syndrome
Punkový syndróm
Obsahy(1)
Přemýšleli jste někdy, o čem by byly texty punkových písní, kdyby členy kapely byli lidi s mentálním hendikepem? Punkový syndrom je odpovědí! Dokument sleduje osudy čtyř profesionálních hudebníků a jejich cestu k popularitě. Jako správní punkeři prožívají silné emoce, milují, hádají se (třeba o přední místo v autobusu), nadávají, smějí se, popíjejí a tráví spoustu času v nahrávacím studiu a na turné. Jejich texty se věnují celospolečenským problémům i každodenním zážitkům hudebníků: jak strašně nanic je chodit na pedikúru nebo žít v chráněném bydlení. Pořád bojujete s předsudky vůči lidem s mentálním hendikepem? Nebojte, punk-rockeři z Pertti Kurikan Nimipäivät se o vás už postarají! (oficiální text distributora)
(více)Recenze (30)
,,VŠICHNI NÁS CHTĚJÍ... JAK VE FINSKU, TAK V EVROPĚ.“ /// Tak předně – už jen samotná Finština je jazyk pro postižený. A do toho tydle 4 týpci. Netradiční názory (cos vole čekals, vývojáře z Googlu?), láska k hudbě (to nás spojuje chlapáci!), Pertti neudrží (vobčas) stolici (jsem rád, že máme společnou jen tu lásku k hudbě…), ale bez nějakejch předsudků – kurva, šak voni jsou prostě taková atrakce! Angažovaný texty (ADHD…) plný jejich problémů… ale já fakt nevím, co si z toho vodnýst. Nemíním tomu flákat hvězdy jen proto, že se to vočekává. Je fajn, že maj zábavu, že dokážou dělat něco víc, než vostatní. Ovšem jinak… vobyčejnej dokument vo chlapech z Jedličkárny, kteří jsou schopni zahrát solidní muziku (vobčas). (ne vole, ,,platňu“ si nekoupím!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Svátek Perttiho Kurikka. 2.) Zjistím, že i frajeři s ADHD můžou mít ponorku. 3.) Thx za titule ,,Narmora“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
"Co nesmím dělat ?" - "Schovej ruce a nevytahuj prdel, ptáka nebo nos a bude to ok." Dokument o punkové kapele, jejíž členové jsou mírně mentálně zaostalí, ale i přes to všechno a trošku rozporuplné pocity, mě Kovasikajuttu pobavil a je minimálně zajímavou sondou do jiné punkové dimenze. ()
Komunikácia s mentálne postihnutými a riešenie ich sociálno/spoločenských problémov sú vo Fínsku rádovo o úroveň vyššie než v našom regióne. Aspoň mi to tak vyplynulo z tohto primárne rockumentárneho filmu o pankovej skupine. Už len skutočnosť, že mentálne postihnutí majú skupinu s vlastnými textami, riešacimi ich úprimnú nasranosť na systém, parlament aj pomery, či i na (z nášho pohľadu) výhody, je samo osebe výnimočné. Navodzuje úvahy o miere možného samostatného života takto postihnutých ľudí. Niektorí totiž sami požadujú aby neboli ťahaní za ručičku. Zjavne im však celkovo rovnocennejší prístup nahráva a zvyšuje sebavedomie. Prekvapivo rozumné, zábavne formulované i obstojne zahrané myšlienky ľudí, u nás často spájaných s menami ako idiot, mentál, mongoloid a podobne. Na koncert týchto pankáčov bez póz by som sa rád šiel pozrieť. P. S. Úprimne vychŕlená nasraná zrýmovaná agitka proti pedikuristom, ktorí sa len starajú o nohy a nútia ísť na kadejaké objednané termíny nemala chybu. ()
Vracím se ze zkoušky a s podivným pocitem zadostiučinění zjišťuji, že jsme též parta retardovaných individuí. Ta podobnost je až strašidelná. Kytarista A má chvilkovou averzi vůči kytaristovi B (protože to kilo hraje úplně blbě). Basák C neřeší vzniklý problém, neboť sám má svých až nad hlavu (pět strun, woe). Bubeník D, jakožto jiný živočišný druh, vzniklý křížením chobotnice a naspeedované veverky je zcela mimo diskuzi. Jak každý obratlovec tuší, činel dřívkem neurazíš. No, někdy jo. A já chudák, chrochtal E to schytám ze všech hlavní, protože jsem nebyl na zkoušce od Kuvajtu napadení. Takže jediná věc, kterou se lišíme od pekelně retardovaných synů Suomi je to, že se nikdo z nás před koncertem neposral. Co není může být. ()
Dokument je okořeněn energickými punkovými písněmi. Subkultura punk vznikla v letech 1976 a 1977. Obsahovala zdeformované reflexe všech hlavních poválečných subkultur. Punk znamená například slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy, ale je to také označení pro mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Klasické punkové období bylo v letech 1977 - 1985. Postpunkové období 1985 až po současnost vznik hard coru a grunge na jedné straně a totální komercionalizace punku na straně druhé.Řada mladých punkových skupin hrála písně jednoduchým agresivním stylem, který zaujal protestně naladěnou a znuděnou mládež. Poměrně primitivní hudba a militantní texty. Punkeři neměli rádi hippies, kteří chtěli svět zachránit. Nihilisticky ho chtěli zničit. Clark (2004:225) punk definoval jako projev vzteku.Vzteku na vládu a vztek na umírněnou vzpouru kontrakultury hippies,vztek na komercializaci rockenrolu. S anglickým punkrockem je spojován i squatting, což je ze své podstaty politický akt.Počítá s ilegálním zabráním cizího majetku. Vizáž měla provokovat měšťáka. Punk ale dopadl stejně, jako dopadli po roce 1968 američtí hippies - stal se módním zbožím. Punková vlna kape 1976-1977 zahýbala rockovým světem. Charakteristickým punkovým heslem je "no future" K punku neodmyslitelně patřilo také pogo, specifický a vizuálně divoký tanec. Základem je divoké skákání při němž dochází ke srážkám s ostatními. Ke koncertu patři také tzv. stagediving, tedy skákání z pódia do hlediště crowdsurfing, kdy se člověk "povozí na davu" (v dokumentu k vidění v závěru na festivalovém koncertě) .Punk má anarcholevicovou orientaci. Velmi malá část punkerů se však řadí k ultrapravici. Důležité je podotknout, že punk ve své podstatě nikdy nebyl násilný. Když věk členů překračuje hranice 2530 let, subkulturní party se většinou rozpadají. (z knihy Smolík: Subkultury mládeže, Grada) ()
Punkové muzice zrovna moc neholduji. Nevěděl jsem vlastně pořádně ani do čeho jdu. Punkový syndrom je jeden z těch filmů, který mne zaujal názvem a obrázkem na posteru, o zbytek jsem se nestaral, obsah nečetl, detaily nehledal. Prostě jsem se nechal překvapit. Rozhodně respektuji bandu těhle mentálně hendikepovaných pankáčů a je mi jasné, že pro ně je mužika život a způsob, jak se vyjádřit a být sám sebou. Ale pro mě to byla hodina a půl zvláštních písniček a nudných dialogů, jejichž interpretace (vzhledem k jejich hendikepu a samo o sobě postiženě znějící Finštině) mi byla krajně nepříjemná. Big up pro překladatele titulků, to musel být slušný oříšek. ()
Nenávidím Samiho Helleho! 3:) ()
Dokument moc nemá názor nebo koncepci, jen nám ukazuje čtyři mentálně hendikepované pankáče, jak zápasí s každodeními činnostmi a občas si vjedou do vlasu kvůli nějakému dada sporu o to, jestli jsou nebo nejsou pedikéři kreténi. Nepoznáme jejich soukromí, jejich touhy, co pro ně punk znamená... jen se tak nějak vezeme na povrchní vlně zábavy z toho kontrastu drsného punku a křehkých pánů, co si občas zapomenou sundat kalhoty, když jdou na záchod. Nic se tu neřeší, nezkoumá, k ničemu nejdeme - a po 80 minutách tento sled náhodných situací prostě skončí, bez jakékoli katarze. Za mě teda zklamání. ()
Punkový syndrom, zábavné, trošku jiné, prvně jsem si myslel, že to je o nějaké punkové kapele a jejich vzestupu, hned po prvních minutách jsem zjistil, že to je úplně jinak. Čtyři monumentálně zaostalí jedinci z pečovateláku mají celkem slušné nadání a tak tato podceňovaná skupina hraje texty o svých problémech ze života. Tak snad už jen Perkele! ()
Obdivuji člověka, kterého napadlo, aby skupinka retardů založila jako terapii punkovou kapelu:) Vzniká spousta humorných i emočně vypjatých situací, v podání těchto lidí podaných bez přetvářky a patosu, obnažených až na kost. Naprosto nejvíc mě dostal cover prvního vinylu a fakt, že postižení finští punkáči vypadají a zní úplně stejně jako ožralí čeští - nepřečíst si anotaci dokumentu, tak bych nepoznal rozdíl:))) ()
To, že máte ADHD neznamená, že vás život občas nemůže pěkně srát. Zatímco zde v Čechách máme výbroný, ale přeci jen docela poetický Taptap, ve Finsku jdou na to přeci jen trochu víc zhurta. Jeden z nejzábavnějších hudebních dokumentů a rozhodně nejlepší punkový dokument, který jsem kdy viděl! ()
41. Lfš ()
Tak Finove jsou hodne zvlastni typci i bez mentalnich hendikepu a bez punku.-). Tohle kvarteto se hledalo az se naslo, preji jim uspech nejen na hudebni scene. Jinak je ale dokument ve vsech smerech prumerny... ()
Tohle je síla. Mumlání retardů ve finštině a songy o pediküře. Tak trochu Majkl Pank, akorát že namísto bramborových songů o chlastu mají dowňáci real lyrics. ()
Švédi majú crust, Nóri true norwegian blackmetal a Fíni hardcore a jednu unikátnu kapelu. Vôbec sa nemusím pretvarovať a s niekým súcitiť, keď poviem, že hudba Pertti Kurikan Nimipäivät sa mi páči, Kariho úsmev je neodolateľný, Perrtiho prejav roztomilo roztržitý, Toni je bavič na pohľadanie a Samiho Halle môžete ľahko znenávidieť (ako Perrti) ale aj tak by to bez neho proste nebolo ono. Chalani dokázali, že aj s hendikepom sa dá žiť viac než plnohodnotný život a ešte sa stihnúť politicky angažovať, zasnúbiť, zasrať a hrať punk na plné gule! ()
Hudebně a vůbec vlastně jakkoliv se může vyjádřit opravdu každý, stačí jen trocha kuráže a elánu...takže vemte kytary, malířskej štětec, prostě cokoliv co máte po ruce a prašťte do toho. ()
Punková reinkarnace ve své nejčistější podobě. ()
"Pertti je mentálně postižený, Pertti nedostane kafe, Pertti má mozkovou obrnu a nemůže uspořádat párty." ()
Hodně výjimečný dokument, který neukazuje mentálně hendikepované lidi, jako ty, kteří si zaslouží váš soucit, ale jako ty, který vám na to serou! ()
To že Pertti má vadu řeči se lehko v té finštině ztratí, jelikož to je jazyk uplně otřesnej. Jinak dokument naprosto bez výhrad super, zajímavý zážitek a celkem i kupodivu (v rámci možností) dobrá hudba ()