Nebe nad Berlínem

Jednou se nás docent Szczepanik na filmvědném semináři zeptal (aby následně byl malinko zaskočený), kdo z nás viděl "Nebe nad Berlínem" a já jsem nevěděla, zda je trapnější přiznat, že jsem film v minulých letech několikrát prospala, nebo se jen tvářit, že dílo neznám vůbec. Ctitelé režiséra prominou, ale až do dramatu "Palermo Shooting" byly pro mne Wendersovy filmy vždy sázkou na jistotu. Bez ohledu na náladu, psychické rozpoložení, prostředí, jedno s kým a kde: během pár minut zaručeně usínám. Takže dodnes nevím, jak to s těmi anděly dopadlo. (16.07.2012)

Tahle podivná pohádka pro dospělé mi vůbec nesedla. A dlužno dodat, že Wendersovo neskromné srovnání se s Tarkovským, případně ještě neskromnější s velkým vypravěčem Truffautem, je na přes ústa. Nezbývá mi, než závidět těm, kteří tento film pochopili, případně slyšeli, že je dobrý, a tak aby se nezesměšnili před kolegy pseudointelektuály, tvrdí, že je úžasný. Ale těm druhým vlastně není co závidět. (09.06.2012)

Lidi na tohle musíte ZPOMALIT! Trochu chápu některá nízká hodnocení - film má docela pomalé tempo vyprávění, je prokládán verši a dlouhými zamyšlenými monology jednotlivých aktérů příběhu "pro sebe". Ale právě tohle je na tom to krásné a geniální - to mě práve vtáhlo do filmu a už nepustilo - to pomalé a vlídné (přitom silné) navození atmosféry. Nádherné obrazy (Marion jde ze zkoušky v cirkuse), skvělá hudba (City and the crime, Cave), ale hlavně skvělá atmosféra (autentický Berlín ještě před pádem zdi) - tento film je pro mě kultovním zážitkem a budu si jej pouštět celý život. Musím ještě pochválit výkon Petera Falka, sám sebe zahrál opravdu hezky. ) Magické dílo a můj nejoblíbenější film (momentálně .)) 10/10 PS: snad nejlepší pasáž je ta, ve které se anděl Damiel snaží pomoci zraněnému motocyklistovi a vnukne mu představu básně, ve které básník zřejmě vyjmenoval nejkrásnější věci na světě - tato část mě naprosto dostává... (18.10.2005)

Filmy Wima Wenderse mají pro mě neopakovatelnou atmosféru. Dokážou ní naplno pohltit, stačí se pozorně dívat, naslouchat a v tomto případě i přímo nechat se unášet... a pak vás čeká skutečně krásné filmové opojení. Sice jsem předem netušil, že půjde o dvouhodinový film bez souvislejšího příběhu, který se celý rozpadne do mozaiky různých filosofických úvah, drobných epizodek, poetických výjevů a různých atrakcí, ale nakonec jsem ho zvládl jedním dechem. Chvílemi jsem měl skutečně pocit, jakobych se povznesl těmi andělskými křídly při pohledu na dění života z trochu jiné, mnohem poetičtější a magičtější stránky, než jakou človek třeba v průběhu běžného dne vnímá. (Ne)překvapivě se mi Nebe nad Berlínem líbilo víc do té doby, než černobílý andělský nadhled a možnost vychutnat si bez omezení různá nedostupná zákoutí vystřídala barevná realita plná zábran, např. v podobě plotů (...v roce 1987 v Berlíně tedy i přímo železné opony), nciméně dohromady z toho pro mě vzešla jedinečná podívaná s krásnou kamerou, nenucenými hereckými výkony i pěknou myšlenkou. Petera Falka coby speciálního hosta v roli přímo sebe sama a jeho sympatický nadhled jsem si obzvlášť vychutnával, stejně jako momentky ze zákulisí filmu. Co mě naopak příliš neoslovilo a spíše jsem mírně přetrpěl, bylo cirkusové představení klaunů ve zvířecích kostýmech a hlavně pak undergroundový rockový koncert, tady jsem úpřimně zalíbení nedokázal najít. Ale jinak jsem velmi spokojen, uchvácen a přes ta slabší místa na tento filmový zážitek jen tak nezapomenu. [85%] (17.07.2021)

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)