Lisabonský příběh

Keby som bol ešte na škole, alebo pred školou, tak by sa mi to páčilo viac. Približuje to veľmi hravo strastiplný osud umelca ako takého. Lisabon samotný ( ktorý by mal byť kulisou) je tu ale využitý len z časti. Dominantou sú zvuky, hudba a monológy uvažujúce o stave sveta a umenia. Koniec je príjemne úsmevný a celé sa to nesie vo veľmi príjemnej atmosfére. Len sa na tom už podpisuje zub času. A aj tie myšlienky sú už v digitálnom veku, pomerne zastaralé. Zmenil sa divák. Zmenili sa myšlienky. Najväčšie potešenie pre mňa ale predstavujú Madradeus. Ich hudba je vťahujúca. Kvôli nim som rozmýšľal o tej 4* (09.06.2021)

Lehkou rukou zpracovaná skica velkého filmu o znění světa – a o možnostech jeho slyšení. Do Lisabonu přijíždí muž, pro něhož skutečnost nepozůstává jen z tvarů a barev, které jsou mu – vtěleny neústupnou hmotou – leckdy spíše na překážku, ale i (ba především) ze zvuků a hlasů. Pátrání po ztraceném příteli se zvrací v hledání jedinečného obrazu v neuchopitelné polyfonii, která se rozeznívá nenápadně, jakoby nazapřenou, a proto je také tak nepozorovatelná – a leckdo soustředěný na příběh sám, ji zřejmě ani nepostřehne. Na horizontu mdlé obrazové mozaiky, nanejvýš utlumené neinvenční, stereotypní kamerou a rovněž nepřesvědčivým aktérem ústřední postavy (oč výrazněji a smysluplněji by ji vyjádřil Bruno Ganz! – a vsadil bych se, že na něj i Wenders při obsazování myslel a vzdal se jej jen pro ty dva poslední geniální filmy s ním, andělským), se ale postupně všechny zvuky vykreslí jako jednoznačné siluetové portréty ve vídeňském lunaparku. Svět proměněný v síť hlasů je nebezpečný tím, jak se v něm slyšící nemá oč opřít: o těla se lze odrazit, ale do cizích hlasů se můžeme jen propadat jako do bezedné studny. Hlasy dospělých a dětí se mísí s hudbou a ruchy, šumem velkoměsta, banální rozhovory s osudovými výpověďmi a svědectvími i s poezií. Postupně tak slyšící postihuje celou skutečnost a dokáže pozvednout i toho, který se zraku vzdal jen proto, že si myslel, že zrak umrtví stvoření. Hra na prostě vizuální svět je falešná a ten, kdo slyší, dokáže toho zdánlivě vidomého vést a potvrdit jej, že svět se i jeho viděním může dál rozrůstat. Kvést. (02.03.2019)

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. (03.10.2011)

Horkou jehlou spíchnutý filmek téměř bez příběhu? Ano taky. Ale jak je Wenders mizerný vypravěč, tak je skvělý portrétista. Podařilo se mu na plátno přenést nejprve Berlín v slavném andělském Himmlu a tentokrát zas Lisabon - všímavě, s citem pro detail. Útržkovitý scénář tvoří vlastně jen kulisu městu a doplňuje je typicky portugalskými tématy čekání a vyhlížení nepřítomného. Lisabon leží na hranici mezi Evropou a nekonečnem, a jak sám režisér zmiňuje v zajímavém rozhovoru (i na českém DVD), pohledy, touhy a sny jeho obyvatel se po věky upínaly k moři, nikoliv do vnitrozemí. Portugalsko je v mnoha ohledech opakem naší malé České kotliny, ze všech stran sevřené, hranicemi poutané... Lisabonské ulice jsou strmé a je odtud vidět k vzdáleným obzorů; vyhlíží se z nich do neohraničena. Saudade, víc než touha, kterou lze číst v Pessoových verších a poslouchat v hlasu Teresy Salgueiro a jíž se lze jistě procházet v podloubích Alfamy a Mouraríe (nevím, Lisabon jsem nenavštívil; mám jej totiž raději na portugalský způsob - vzdálený, neznámý, jen tušený) pronikla i do Wendersova filmu. Osobám alespoň potenciálne lusofilním lze tento počin doporučit, i když neuspokojí. Působí totiž jako spěšná skica k většímu obrazu, který nám není dáno vidět. Třeba však i to bylo záměrem... (Ještě poznámka na okraj: pokud bych chtěl zachytit nezachytitelné - totiž jaké to je chodit o šesté ráno přes prázdný Karlův most, po Malé Straně a vzhůru Vlašskou ulicí, jaké to je milovat Prahu neturistickou, včetně oprýskaného Žižkova a sídlištní pouště Střížkova či Lhotky - asi bych úkol svěřil právě Wendersovi.) (Ještě poznámka po poznámce na okraj: Režisér se prý rád prochází velkými městy sám a bez mapy, dokud se neztratí a nemusí složitě hledat cestu zpět do známých končin. Sám jsem to chození takhle do ztracena zkusil s Berlínem a Římem a vřele doporučuji. Na zevrubný výčet výhod podobného putování zde není prostor. Takže zůstane jen u apelu: Zahoďte průvodce, ignorujte městskou hromadnou dopravu a choďte!). (21.01.2009)

Výborná reklama, která téměř každým svým záběrem zve diváka na návštěvu do Lisabonu. Popravdě řečeno, ne vždy mě tyhle propagace některých kouzelných míst vezmou, někdy se prostě jen nudím a nevidím na nich nic opojného, ale v případě tohohle filmu jsem danému místu propadl. Město (a díky němu i celý snímek) mi přišlo opravdu krásné, dýchalo na mě svojí magií, nabídlo mi příjemné a slunné procházení jeho ulicemi a jako přídavek velkou pohodu. Svůj obrovský podíl na tom má i opravdu výtečný soundtrack, až jsem se divil, že je tam těch písniček tolik, ale jak píšou na imdb, je to napůl i hudební film. Čekání mi přišlo nenucené, ale ta tajemná linka se zmizelým režisérem/zvláštním chlapcem…až do scény s „nalezením“ mi nevadila a zajímalo mě její vyústění, ale právě potom mi film začal docela vadit (a ano, výjimečně jsem si před zhlédnutím nečetl zdejší obsah, kde je zrovna spoiler, že by se za něj mělo vraždit, tím pádem mi nebylo upřeno napětí jako jiným). Dokonce sem tam fungoval i humor a cítil jsem ve filmu i požitek z natáčení jako takového směrem k jeho závěru. Hodnotím solidními 4* a Lisabonský příběh považuju za ještě o něco povedenější než Alici ve městech (víc jsem toho od režiséra zatím neviděl, což v budoucnu plánuju napravit). (25.05.2013)