Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států

Americký režisér Oliver Stone, rozhodně nezastírám, že patří mezi mé největší oblíbence, již velmi dlouho sleduji nejen jeho tvorbu, alei samozřejmě i právě ty životní postoje, všeobecně dobře známý i coby dokumentarista si tímto seriálem očividně splnil svůj velký sen, když natočil velmi zajímavý a hodnotný pohled na novodobé americké, a tak logicky i světové, dějiny, jímž ani tak nechce otevírat civilizovanému světu oči, jako spíš poskytnout nepříliš známé informace, obzvlášť pokud jste Američan, a donutit diváka se alespoň čas od času zamyslet, ty jeho motivace, když hovoří o odkazu vlastním dětem, mu jednoduše věřím, opravdu ho není třeba vnímat jako demagoga či bláznivého agitátora !! Už i z těch diskuzí, které Stone absolvoval v rámci představování svého dílka, se zdá jasně patrné, že se v žádném případě netváří jako historik či znalec všehomíra, a tak zákonitě i v tomto duchu tedy zpracoval právě tuto sérii, protože Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států jako přinejmenším pozoruhodný počin, který s ohledem na spolutvůrce v čele s uznávaným odborníkem Peterem Kuznickem důvěryhodným způsobem zpochybňuje či vyvrací historická fakta, potažmo i historii samotnou, která vždy byla šikovně upravována a zohýbána mocnými, či chcete-li vítězi, což zazní i v jedné z úvodních pasáží, kdy je citován Napoleon Bonaparte.. Můžete zcela oprávněně Stoneovi vyčítat v jistém ohledu krátkou stopáž, kdy se jednomu tématu věnuje pouhých šedesát minut, což logicky vede k zploštění či zjednodušení, ona i ta forma se zdá být až zbytečně polopatistickou až banální, nicméně právě tato charakteristika jednoznačně zrcadlí cílovou diváckou skupinu, protože skutečně inteligentní člověk s dostatečným rozhledem samozřejmě tuší, co bude obsahem té které epizody.. Na druhou stranu velmi vhodně koncepčně vystavěný The Untold History of the United States Stone obdařil natolik poutavým a řemeslně zdařilým vizuálem, že jednoduše divákovi nedává ani možnost nezaujmout, byť tedy ten skvostný hudební motiv Craiga Armstronga chvílemi může působit až příliš přepjatě, nicméně koňská dávka patosu prostě ani u Olivera Stonea jeho politickému i názorovému smýšlení navzdory nemůže chybět, stále je to jen Američan.. Poněkud mě zaráží skutečnost, tedy pouze v jistých ohledech, že je Stone paradoxně, podotýkám nejen ve Státech, naprosto povrchně vnímán jako ortodoxní zuřivý levičák a zároveň i zhýčkaný naiva a pokrytec, přičemž ta zásadní otázka, proč by vlastně nemohl syn burzovního makléře a v prvé řadě velký filmař, tedy umělec a intelektuál, střílet do vlastních řad, kritizovat politiku vlastní země, velké a svaté Ameriky, největšího světového agresora, poukazovat na ni i její zločiny či přehmaty, když nakonec právě tato kritika náleží právě takovým lidem, k jakým patří i on, nehledě na právo svobody slova, zvláště u člověka odvádějícího své zemi nemalé daně.. Nemusíte se Stoneovými názory souhlasit, nemusíte se s nimi ztotožňovat, chcete-li však vést argumentačně schopnou diskuzi, musíte mu alespoň chvíli naslouchat, protože tohle se skutečně ani nedá nenazvat naprosto legitimní názorovou výpovědí slušného a inteligentního člověka a především velkého filmaře.. Proto si nakonec nemohu odpustit jinou výtku, tentokrát možná poněkud nečekaně do řad tuzemských novinářů, hýkající oslů neschopných ve své omezenosti, na rozdíl od Stonea s tou jeho vizí multipolárního světa, přijmout názor druhého člověka bez nějakých nepodložených, urážlivých a napůl lživě vykonstruovaných výkřiků, s jakými se třeba prezentovala dokonce i jedna z nejznámějších, ne-li vůbec nejznámější, českých filmových kritiček Mirka Spáčilová, která se v mých očích těmi svými glosami v reakci na Stoneovo loňské ocenění na festivalu ve Varech nesmírně shodila a ztrapnila.. Ačkoliv co by také jeden v tuzemsku čekal, že ?? Zvláště od ženy, která svého času do nebe vychvalovala zhovadilé normalizační kusy, aby s novým kabátkem o několik desítek let později na člověka smýšlejícího jako kdysi ona nestydatě a pokrytecky plivala.. Možná právě takovým lidem, kteří tiše doufají ve špatnou paměť ostatních, je Oliver Stone a jemu podobní nejvíc na obtíž.. (07.07.2014) (méně) (více)

Režisérův závěrečný optimismus nesdílím. Vcelku ale jeho pohled nabízí velmi zralé zhodnocení, jehož audiovisuálními prameny podepřená argumentace obstojí před otevřeným publikem. Světovým antikomunismem velebená demokracie „made in USA“ má vedle těch Stonem zmíněných nebo aktuálních (migrační krize) i jiné vroubky: zatímco sovětům se mnohem silnější Car-bomba nevymkla, Yankeeové způsobili testem Castle Bravo v roce 1954 největší jadernou katastrofu od svržení bomb v Japonsku, od II. sv. v. do poloviny 70. let bylo až 16 tisíc občanů - včetně dětí, mentálně postižených a vězňů - podrobeno pokusům s fysiologickými důsledky radioaktivity (článek Count of Subjects in Radiation Experiments Is Raised to 16,000 publikovaný k 20. srpnu 1995 v The New York Times), dnes je komercionalisovaný vězeňský systém a spousta nevyřešených sociálních otázek, především ohledně rasové segregace indiánů a černochů (a kdo ví, jak bude probíhat konflikt s hispánským prvkem, který má v polovině tohoto století představovat největší skupinu obyvytel Spojených států; srv. Kateřina Březinová - El imaginario chicano, Praga, Karolinum 2014), desítky milionů občanů závisí na potravinových poukázkách… Domácí ostudu pak „řeší“ tím, že deklaratorními provokacemi tlačí Rusy do mohutného přezbrojování. Sniper Nicholas Irving poukazuje i na systematickou selekci psychicky narušených adeptů vojenské služby, kteří by u nás měli problém projít základním vzděláním, ale po několikaměsíčním cvičení jsou z nich v normální vyrovnané válce sice nepoužitelní, zato při okupacích užiteční sadističtí „hrdinové“ (vzácně odhalené mučení a znásilňování ve věznici v Abu Ghraib; k existenci tohoto typu náboru promluvil i Václav Cílek v pořadu Jak to vidí... 30. 4. 2015). A v roce 2002 nás knihou The War Against the Terror Masters, hlásící se ke staré myšlence nietzscheánského „kreativního ničení“, chtěl uhranout neokon Michael Ledeen (pozoruhodně prorocky k ní kdysi přispěl Schumpeter svojí představou o demisi kapitalismu a z Frankfurtské školy bývá připomínán především Marcuseho text Jednorozměrný člověk; tyto konotace uvádím proto, aby bylo zřetelnější, jaké antipody - nesocialistického antikapitalistu Nietzsche, jednoho z theoretických „opravářů“ kapitalismu Schumpetera, socialistického antikapitalistu Marcuse a kdovíkoho Ledeena - tato metafysicko-geopolitická strategie spojuje). Podle dostatečně komplexní výpočtové methodiky je sociální stát USA 2. největší na světě, britský pak 5., zatímco z hlediska efektivity řádově úspěšnější Švédsko zde zaujímá až 11. posici (zdrojem je analysa OECD, resp. fiskální odborník profesor Jaroslav Vostatek, jenž s touto statistickou presentací vystoupil na přednášce konané k 200. výročí narození Otto von Bismarck při Institutu Václava Klause; zveřejněno na Youtube; tento výpočet totiž zahrnuje i zfixlovanými methodikami nezahrnované různými kathegoriemi neblahého sociálního stavu garantované daňové úlevy, jimiž se vyznačují uvedené anglosaské koncepce; osobně si myslím, že nadto může také významný ukazatel představovat míra efektivity daných mandatorních opatření, protože uvolňuje-li stát nízké přímé sociální dávky, pak i kdyby nepomáhal nepřímo zmíněnou cestou, může mít in summa mnohem vyšší sociální náklady v závislosti na POČTU takto potřebných, jelikož je prostě z mnoha důvodů, především v důsledku extrémní ekonomické nerovnováhy, dysfunkční, což koresponduje s faktem prvenství anglosaských států na Indexu zdravotních a sociálních problémů, jehož záviděníhodnou úroveň představují naopak sever Evropy, Benelux a Japonsko [odpresentováno 4. 5. 2015 na ČT24 v pořadu Fokus Václava Moravce/Chudí versus bohatí]). Tolika rozporuplných podob nabyl již anglosaský kapitalismus, že nadšenecké důvěře v jeho vnitřní harmonický kurs se už snad nelze ani smát. Ať ho reflektujeme v klasické formě asketického kalvinismu, zrod z něhož mu krajně redukcionisticky a ovšemže osobně předpojatě přičítal Weber a jehož naivní metafysiku asi nejlépe jak přímo ve spojitosti s kalvinismem, tak s odkazy na Franklinovo selfmademanství vylíčila Ossowska ve své knize Měšťanská morálka (česky vydáno v překladu Svatavy Navrátilové Praha, Academia 2012), nebo s ohledem na jeho podporu klerofašistických diktatur, popř. skrze jeho současný stav, kdy je politika kapitálu internacionalizována a generuje spoustu nevyzpytatelných externalit environmentálních, sociálních či kulturních, takže zneklidňuje jak levicovou, tak pravicovou část ideologického spektra, - vždy se nám tento liberalistický sociálně inženýrský experiment vytrácí z rozumného dohledu odkud silou peněz rozhoduje o politice, kultuře, o všem, bez veškerého heilování. Zbrojí se jako dosud nikdy, zbrojí se všude a stále sofistikovaněji, přičemž každému musí být zřejmá prostá rovnice, jejímž základním východiskem je omezený prostor, že čím více je zbraní, tím jsou blíže (tedy ochutnáme vlastní výrobu). Pouze národ Yankeeů je pořád stejně triumfalisticky zahleděný a navzdory obezitě, školství a věrohodnosti jeho tolikrát demaskovaných representantů přesvědčený o své výjimečnosti a odpovědnosti za svět. (08.09.2014) (méně) (více)