Král rybář

Film dvou naprosto odlišných polovin (první za 3*, druhá za 5*). Změna přichází v intimní chvíli mezi Jackem a Perrym v nočním Central Parku, kdy Jack poslouchá příběh o Králi Rybáři a hledání Svatého grálu, který dává celému filmu smysl. Jen si nejsem jistý tím, kdo je Král, kdo je Blázen/Šašek a kdo je vlastně hlavním hrdinou filmu. Možná ten klasický happy end, který ale tentokrát přijmete bez výhrad. Robin byl výjimečný komik i charakterní herec. V Králi rybáři ukázal obě polohy v plné parádě, škoda ho. (23.11.2014)

Setkají se dva bezútěšní looserové: 1) Cynický Jack se cítí odpovědný za smrt několika lidí zabitých fanouškem svého rozhlasového pořadu. 2) Perry, který sice sám není mrtvý, přesto patří mezi oběti.(Onen rozhlasový fanoušek zabil jeho ženu). Perry neúnosnost situace vyřešil tak, že se zbláznil. Minulost se dnes Perrymu zjevuje v podobě rudého rytíře, který představuje stále se vracející připomínku násilí a krutosti. - Perry a Jack se nemohou vyhnout osudovému setkaní, které je má oba zachránit. A kdo je vlastně král rybář? Ve středověkém eposu se dozvíme, že je to trpící král, jehož může zachránit pouze bloud (= blázen) s čistou duší. Perry, někdejší profesor literatury, vidí v Jackovi zachránce, který dokáže získat svatý Grál (= univerzální zařízení přinášející štěstí a zaplašující smrt). Třebaže Perry neustále žádá Jacka o pomoc, je to vlastně Jack, který potřebuje být prostřednictvím Perryho zachráněn. Spouští se systém vzájemných záchran skrze příběh o králi a Grálu. - V předčasném závěru Jack získá pro Perryho dívku Lýdii (z ní právě jen Perryho láska dokáže udělat cosi zvláštního). Domnívá se, že tím získal čisté svědomí (zaplatil pokutu a může jít), je však exemplárně poučen. Napřed musí být doléčen, exemplárně napraven. Jack musí ukrást Grál. Musí to udělat právě proto, že to odmítá. Odmítá porušit společenskou normu. Odmítá chovat se iracionálně. Odmítá octnout se mimo normální společnost. Musí to však vykonat, aby zachránil Perryho a skrze jeho záchranu i sebe sama. Vyléčil své sobectví a napravil se. - Prostředky jimiž dokáže Gilliam vzbudit pocit mystična jsou prosté, účinné a proto geniální. Mezi brilantně odvedenou režisérskou práci patří samozřejmě taneční scéna v nádražní hale, ale jsou tu i další. Proměna otrhaných žebráků v bludné rytíře, Perryho sledování Lydie nebo krádež Grálu jsou ukázkou toho, jak najít zázračno uprostřed New Yorku. „I like New York in June. How about you?“ (11.04.2004)

Od Gilliama bych čekal trochu víc. I zde sice nacházím útržky jeho fenomenální fantaksní představivosti, ale ta zde hraje podružnou roli a ustupuje příběhu, který mě ovšem nijak zvlášť nezaujal. Přišel mi dosti neuspořádaný a neucelený. Kdyby nebylo výkonů dvou hlavních aktérů, byl bych asi zklamán. (04.11.2005)

Nezaměnitelný rukopis, bizarně bláznivý styl a humor, tvořivost a fantazie Terryho Gilliama jsou poznávacími prvky jeho osobnosti. Po filmech 12 opic a kultovnímu Brazil jsem od něj jako třetí film zhlédla Krále rybáře. Ten chlapík se mi začíná opravdu líbit:) Skvělé výkony Jeffa Bridgese, Robina Williamse a také Amandy Plummer. Bizarní příběh s údernou silou originálního scénáře, dialogů, vtipu a celkového zpracování. Během sledování filmu jsem čekala, jestli se fantaskní představy bláznivého Perryho nějak prolnou do skutečnosti a jeho, myslí stvořená legenda o Rudém rytíři a Svatém grálu umístěném na 5. avenue nabude realistické podoby. Pak mi došlo, že se jedná pouze o jeho vlastní "svět" a že vlastně to hlavní, o co zde jde, je hledání, naděje a láska. Vždyť, kdo je vlastně bláznem? Člověk, kterého ostatní takto můžou nazývat, může mít mysl více uspořádanou než člověk, který se nám jeví jako naprosto "normální." Mám ráda filmy, kde se, my, co si připadáme často jako "blázni" nebo "jiní", můžeme zachumlat do vytříbeného, správně bláznivého, avšak až důležitě pravdivého smyslu pro lidskou odlišnost, představivost a fantazii. Thanks, Terry:) (30.01.2012)

Nemohu zazdít fakt, že Terry Gilliam je zručný filmař, obohacující diváka svým zvláštním, fantaskním viděním světa, které mívá nezřídka i hlubší myšlenku. Co mi vadí, je způsob přehánění, jako kdyby chtěl všechny své postavy, náměty, pointy, zvraty, reály i vize (které by samy o sobě mohly být i geniální) vměstnat do jednoho projektu, přitom by se na nich dalo slušně vystavět filmů několik. Důsledkem je všeobecný zmatek, kdy například pochopím, proč je Parry blázen jako když vyšije, ne tak už jeho nenadálý obrat, kdy oděn v bílém distingovaně klábosí u večeře. Nejhůř stravitelná však byla groteskně přemrštěná postava Lýdie, která, krom svých mindráků, nezažila žádný hlubší zásah do psychiky - přehrávaná Amandou Plummer si často počínala ještě cvokatěji, než hlavní cvok. Abych jen nerýpala, výčitkami mučený hrdina v podání Jeffa Bridgese byl skvělou volbou a jediným důvodem, proč vydržet do uklopýtaného konce. Škoda, že totéž neplatí o Robinu Williamsovi - "kterého nemohu vystát a jehož ublekotaný, hřejivý a dobrácký styl hraní mi leze na nervy" - stejně, jako uživatelce Mi Nü-Chai, jejíž slova jsem si s dovolením vypůjčila - líp bych to totiž nevyjádřila :-) (03.10.2009)