Nastala chyba při přehrávání videa.
  • troufalka
    *****

    Wajda měl vdy prst na tepu polských dějin a kameru namířenou tím správným směrem. Ještě nikdy jsem se nesetkala, aby někdo zapracoval do filmu dokumentární záběry a uvedl do produkce aktuální film v době vzniku. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií(27.4.2015)

  • sportovec
    *****

    Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě.(4.7.2011)

  • T2

    Rozpočet $-miliónovTržby USA $492,035Tržby Celosvetovo $-(16.11.2009)

  • gudaulin
    ****

    Film navazuje tím nejtěsnějším možným způsobem na předchozí Wajdův snímek Člověk z mramoru. Psal se rok 1981 a Polsko mělo za sebou bouřlivé události kolem stávky v loděnicích a vzniku Solidarity a režim se otřásal v základech. Wajda ztratil poslední iluze, které měl o systému, takže ve filmu popsal naplno skutečnost tak, jak ji vnímal, a nebral si žádné servítky. Snímek není tak chytře strukturovaný jako Člověk z mramoru, scénář je z formálního hlediska slabší, některé scény by šly vystřihnout a zatímco u Člověka z mramoru jsem přes extrémně dlouhou stopáž ani na minutu necítil nudu, u Člověka z ocele jsem při stejné stopáži párkrát zívl. Nic to nemění na faktu, že jde pořád o velmi slušnou filmařinu, v mnoha ohledech emotivní a především, což u Wajdy dřív nebylo zvykem, taky historicky pravdivou. Nejsilnější postavou tentokrát není hrdina stávky Maciek Tomczyk ani jeho žena, ale reportér Winkel, který je hodně komplikovaným "hrdinou". Na jedné straně si nedělá nejmenší iluze o systému, na straně druhé je jeho pevnou součástí a může hodně ztratit. Má škaroup z minulosti a je vydíratelný státní mocí. Sympatizuje se stávkujícími, ale nevěří v jejich úspěch a bojí se budoucnosti. Jeho postava připomíná osudy mnoha těch, kteří se u nás zapletli se státní bezpečností a po pádu režimu čelili bez ohledu na své skutečné činy a pohnutky opovržení médií i veřejnosti. Celkový dojem: 80 %.(22.11.2008)

  • sinp
    ****

    Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit.(24.1.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace