Takové jsou všechny

Co mají společného W.A. Mozart, Lorenzo da Ponte a Tinto Brass. Myslím, že právě tohle! Zadek jako fetiš. Je to slyšet v erotické (spíš anální než genitální) až lascivní hudbě slavného skladatele, textu libretisty ("Felici rendeteci / Amate con noi; / E noi felicissime / Faremo anche voi. - Udělějte nás šťastné / Milujte se s námi / A my na oplátku / vás uděláme přešťastné"). O obrazech není třeba se už zmiňovat, ty vystávají vždy, kdy se z "fetiše" dělá "filosofie". Pro spestření se ještě podívejme na samotný název "Così fan tutte". Přestože se zdá vhodné vycházet ze slovesa "dělat" (3. os. č.m.), jak to také uvádějí překlady do jiných jazyků ("Tohle dělají všechny" nebo "Všechny ženy to dělají"), povazuji český kodifikovaný název za nevýstižnější. (19.01.2020)

Není to úplný průšvih (od erotického filmu se ani moc víc nedá čekat), ale mohlo to být i lepší. A co se týče toho to názvu filmu (až už českého nebo anglického) - všechny takové určitě nejsou. :) (28.08.2002)

Solidní "Tintovka" nevybočující z jeho plodné tvorby, tentokrát zaměřená především na fetišistické snímání zadku hlavní hrdinky. Příběh je velmi jednoduchoučký (znuděná ženuška se utrhne z řetězu a musí si neustále dokazovat, že na tom není nic špatného) , dialogy vybroušené (Jsi tak vlhká od čurání a nebo jsi vzrušená?), erotické scény fungují a Titno si tu švihnul malou roličku perverzního strýčka. Co víc si přát? (26.05.2013)

CAMPIELLO DRIO AGLI INCULABILI. Jsou takové opravdu všechny? Některé zcela určitě nejsou tak hezké jako Claudia Koll. A Brass se táže: Můžeme jim mít za zlé, že jsou to takové děvky? A odpovídá shovívavě a zištně, že ne, neboť doufá, že se také dostane k lizu. (Dostane.) Jeho pojetí feminismu je tedy optikou morální pruderie současnosti naprosto zvrácené, ale veskrze sympatické. Erotické filmy jsou velmi těžko ukoukatelné na jeden zátah i se zapnutými kalhotami a tento není výjimkou, i když líčené ambice vypovědět cosi o přirozenosti ženy nejsou úplně pominuty. Přestože Brass navazuje na bohatou tradici a okoukal leccos od Felliniho a jiných serióznějších kolegů, skládání vybraných obrazových kompozic, sofistikované kamerové jízdy a zoomy ústí v to jediné, co Brasse skutečně zajímá. Žádná záminka není dost nicotná, aby se široké sklo nestočilo zcela spontánně k dalšímu přirození: bobr v bidetu, bobr za odhrnutým negližé, bobr trápený macatým pyjem, bobr na fotografii, olejomalbě či dagguerotypii, bobr naražený na triedru. A všechny víceméně stejné, neboť tvůrcův vkus omezuje výběr protagonistek na chlupaté macaté děvky. Jestliže něco fascinuje, je to vynalézavost, s níž se daří Brassovi přes tu posedlost něco odvyprávět. Paralelní universum TB ovládá jediný, ničím nerozporovaný zákon (ženského) chtíče. Lidé navštěvují nazí čtení lechtivé poezie, obchody a diskotéky - jak by to potom také měo končívat, že ano. Hudbu těchto šťávami promazávaných sfér zajišťuje několik málo klasických kompozic a naprosto šílený soundtrack, poplatný tomu nejoplzlejšímu v každé době, kýč syntetizátorů a vanhalenovských kytar mistra Pino Donaggia: Everybody / fuuuck / nooow---! Třešničkou na nadsázce celého filmu je smyslná francouzská italština Franca Branciaroliho, daleko za tenkou hranicí parodie; bez humoru by se to nedalo, ber kde ber. (28.12.2019)

Starý prasník Tinto Brass. Opět mě uchvátila kamera a nejen na zadek Claudii Koll. Hudba je bohužel debilní, příběh celkem o ničem. Nymfomanka si chce nějak filosoficky odůvodnit svoje nevěry. Zajímavé na Claudii Koll je, že dále pokračovala jako Maria Gorreti a ve Svatém Petru s Omarem Sharifem. Inu taková parafráze na Maří Magdalenu. Dialogy tu opět píšou: Nechci se tě dotýkat, chci tě ošukat...Jsi tak vlhká od čurání a nebo jsi vzrušená? (16.08.2010)