Počítačové šachy

Nič proti retro nezávislým filmom, ale toto bola vážne nuda. Pritom forma a námet vôbec neboli na zahodenie. Práve naopak, šach ma fascinuje, a preto som aj siahol po tomto oceňovanom filme. Malo to nábeh na film plný ironických situácií a sarkastických rozhovorov, no tohto efektu som sa žiaľ nedočkal. Formát určite originálny, ale po dejovej stránke si ma to v podstate ničím zásadným nezískalo. (18.12.2014)

Mezi šachisty a počítačovými šílenci jsem se dost dlouho pohyboval, a na moc nerdů a vyložených podivínů jsem tedy nenarazil, tenhle film je plný klišé a stereotypů (i když se týká spíš programátorů než šachistů). Čekal jsem víc a nebýt asi dvou scén, tak bych považoval sledování filmu za naprostou ztrátu času. Závěr je správně ulítlý. Pro mě do konce koukatelný hlavně díky tématu, jinak bych to asi v půlce zalomil. (04.02.2016)

Málokdy je stylizace tak dotažená, že film vypadá skoro jako nějaký po dekádách nalezený dokument. Jsme kdesi v první polovině 80. let na turnaji, kde se mezi sebou utkají počítačové programy a s vítězem si to rozdá šachový velmistr z masa a kostí. Ale není to jediná akce v tomto kočkami zamořeném hotelu. Na jednu stranu hodně ujetá komedie, na druhou jsem se ale zase tolik nebavil. :-/ (08.07.2018)

Zvlášť při srovnání s nablýskaným Špinavým trikem vynikne, jak „uncanny“ může retro stylizace být. Analogová kamera nás nevtahuje do filmového prostoru. Naopak neustále upozorňuje na svá technologická omezení a tedy i na svou přítomnost (a na klíčové téma střetu technologického s člověčím). Černobílý, občas vypadávající obraz s nízkým kontrastem (takže převažují různé odstíny šedé), poměr stran 4:3, šmouhy, stíny, pruhy. Podobně jako u chilského No máte pocit, že sledujete pirátskou kopii filmu (který ovšem nikdy v jiné podobě neexistoval). Důsledné napodobení vizuálu amatérských televizních pořadů ze 70. let si výborně rozumí s neohrabanou mumblecore poetikou, stejně jako s neohrabaností postav, jimiž jsou jakési beta verze dnešních nerdů. Necítí se nadřazeně, ale provinile, že řeči jedniček a nul rozumí lépe než druhým lidem. Jelikož společnost pro nerdy ještě neměla zvláštní škatulku, mohli tito atypičtí hrdinové hledat rovnováhu mezi lidským a technologickým, mezi životem v komunitě a životem v osamění – jejich extrémním protiklad představuje paralelně probíhající terapie skupiny hippies. Příznačný je kafkovský subplot s Papageorgem, který sám sebe vnímá jako víc než nerda a kterého (proto) nikdo nechce přijmout. Computer Chess ošuntělou formou i sarkastickým portrétováním jedné generace připomíná Mladé muže za pultem. Vědomí proměny, kterou subkultura ajťáků prodělala (odlidštění a – paradoxně – splynutí s mainstreamem), z něj ale dělá film více hořký a nadčasový. 75% (09.11.2014)

Tak tohle bylo o parník bizarnější než jsem vůbec čekal. Předpokládal jsem, že půjde spíše o nějakou specificky stylizovanou sofistikovanou komedii, ale dopadlo to tak, že vůbec netuším, k jakému žánru to přirovnat. K čisté komedii to má daleko, i když nějaké humorné momenty tam najdete – většinou jde ale o takový absurdní meta humor, který jen stěží vstřebáte. U spousty pasáží jsem se nudil, dialogy byly zdlouhavé a povětšinou nezajímavé – celý film na mě působil jako jeden velký vtip, kterému rozumí jen sám režisér. Ve druhé polovině si to už ani trochu nehraje na nějakou koherentní podívanou, a tak přichází na řadu čím dál tím víc WTF momentů. Konec už je tak moc transcendentní, že nevím, co k tomu říct. Computer Chess se mi sice nelíbilo, ale svým způsobem mě fascinovalo – minimálně tou formou. Klobouk dolů před Bujalskim, že měl koule tenhle nerd art natočit a pustit ho ven mezi lidi. (02.07.2018)