Způsob zabíjení

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)

Pohled na jednu z mnoha asijských genocid, které zůstaly světem nepotrestány. Nechme stranou tupé a vylízané "zeleno-oranžové" milicionářské mozky, celé je to o Anwarovi a jeho zázračné sebereflexi. Oppenheimerovi se možná podařilo něco v co sám ani nedoufal, dostat z indonéského hrdiny přiznání toho, že pachatelem vražd a zločinů proti lidskosti. To hlavní se vlastně stane až na samém konci, děj je totiž vyplněn především epizodními scénami, jako kandidatura do parlamentu Anwarova přítele, natáčení scén pro tamní film o Anwarovi, popisování metod mučení a vraždění "komunistů". Anwar je zvláštní postava, na které je dobře znázorněna povaha válečného zločince, pachatel zločinů proti lidskosti v dobré víře, že pomáhá vlastní zemi od komunistů si sice "pouze" ve filmu, ale prožije si, utrpení vlastních obětí a zázračně zjistí, co to vlastně před padesáti léty prováděl za levárny. Po stránce kvality zpracování se dá vytknout jen jedno, délka. Trošku uondané a možná trošku přeplněné scénami "lidu", jinak po všech stranách výjimečné dílo. (26.08.2013)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

Bůh nemá rád určitě komunisty..... Tahle věta mi asi nejvíc utkvěla v paměti. Až tragikomický dokument, který se ohlíží o skoro padesát let zpátky a mapuje násilné převzetí moci v Indonésii. Milión zvražděných, převážně komunistů, ten mluví už jenom sám za sebe. Jejich tehdejší katové po těch několika desítkách let dělají, jako by snad lovili králíky nebo přemnožené krysy a ani nehnou brvou a souhlasí s něčím, u čeho se mně můj rozum už tak dlouho nepříčil. Když to tak vezmu, jsem nakonec velmi rád, kde jsem se narodil. A to rozhodně nežiju v ideálním státě. (19.01.2015)

Indonésie 1965-6. Po neúspěšném převratu, z něhož byla obviněna komunistická strana, bylo armádou a polovojenskými spolky umučeno a brutálně zavražděno více než milión obyčejných lidí. Stačilo, že je někdo označil za komunisty. Genocidu podporovala indonézská vláda a podporu měla i u západních vlád. Dokument přesně nespecifikuje, kterých. Zločinci nebyli dodnes potrestáni, naopak jsou zváni do veřejnoprávní TV k diskuzím jako hrdinové. Gangsterské jednotky v zemi působí stále a obyvatelstvo se bojí proti vládě jakkoli protestovat. Strašná země, o to hůře, že zase za účasti a podpory Západu. (09.06.2017)