poster

Otázky pana Lásky

Dokumentární

Česko, 2013, 75 min

Scénář:

Dagmar Smržová
(další profese)
  • Ceberus
    **

    Při vší úctě ke zpracovávanému tématu, dokument se mi zdál celkem sterilní, a to i přesto, že se kamery pohybovaly přímo v domě hlavního hrdiny. Film je to jistě poučný, na druhou stranu jsem očekával, že ve mě vzbudí i nějaké emoce, nicméně nestalo se tak. Pravděpodobně jsme byli ušetřeni záznamů těch "horších" schizofrenických momentů, i tak se ale dá z filmu odnést jistý nový náhled na tuto nemoc. Co se týče nálady, film navozuje celkově smutný dojem, přitom třeba film Nedotknutelní byl schopen i přes podobně smutný handicap nakonec přenést na diváka celkově pozitivní energii.(4.4.2013)

  • Terva
    ***

    Druhý dokument Dagmar Smržové mohl být víc dojemný a tvrdý. Jenže příběh je podáván spíše z láskou a někdy se divák u těch 75-ti minut bude trochu nudit.(16.4.2013)

  • Matty
    ***

    Performativní dokument pojatý jako intimní deník zkomponovaný z režisérčiných záběrů a Láskových vlastních videí. V rámci zvoleného modu oprávněný důraz na emocionální prožitek (malebné záběry krajiny, sentimentální hudební doprovod) a s ním související předpoklad divácké identifikace se sociálním hercem je neotřelý vzhledem k Láskovu duševnímu onemocnění. Kde by více observační dokument vyžadoval jenom soucit, umožňují Otázky vidět svět očima muže, který realitu vnímá citlivěji než lidé takzvaně „normální“ a zároveň disponuje vyzrálejší schopností sebereflexe než mnozí jeho zdraví vrstevníci. Láska je sám o sobě pozoruhodnou osobou a režisérčina snaha o umělé vyvolávání soucitu má poněkud kontraproduktivní efekt. Hudbou a skladbou záběrů nás navádí k typu recepce, jakého by vnímavý divák měl být bez problémů schopen i bez použitých „přesvědčovacích prostředků.“ Smržová se navíc nesmyslně snaží postihnout příliš široké spektrum témat, sledovat lidskou bytost v její celistvosti, což na ploše pár měsíců a sedmdesáti filmových minut zkrátka nejde (vhodnější by byla časosběrná metoda). Stačilo by vybrat a rozvíjet jeden z mnoha nabízejících se motivů, ať už Láskovu snahu navázat za využití moderních technologií spojení s okolním světem, nebo jeho hledání jistého bodu, který mu nedokáže poskytnout babička, matka, ani víceméně absentující otec. Neschopnost najít k protagonistovi klíč (o které svědčí již příliš povšechný název filmu) ztěžuje sledování a vyvolává otázku, proč byl vlastně dokument natočen a co bychom si z něj měli odnést. Prosté dojetí nad lidským osudem, nad čistotou citů nacházejících se na okraji citově chladné moderní společnosti (podobně jako v Lásce v hrobě), k dobrému dokumentu nestačí. 60%(13.3.2013)

  • Radko
    ****

    Niekedy ma napadá citát z filmu Johna Carpentera Na pokraji šialenstva (In the Mouth of Madness), kde jeden chlapík hovorí: "V spoločnosti, kde je väčšina šialená, je normálny jedinec pokladaný šialenou väčšinou za blázna.". Schizofrenici, ktorých som mal možnosť stretnúť mali jediný hlavný problém: nájsť si v živote niekoho, kto by ich miloval. V zmysle lásky duševnej aj telesnej. A to je aj problém pána Lásku. (Smutne v dokumente skuhrá, že je panic.). Problémom je, že zväčša ide o často hospitalizovaných pacientov (niekedy ja 2-3 razy za rok), v drvivej väčšine nepracujúcich, lebo z dôvodu diagnostických porúch nezamestnateľných a poberajúcich rôzne formy invalitídy. Takíto v očiach a mysliach prakticky uvažujúcich diev na vydaj len zriedka zaujmú ako potencionálni nositelia génov ich spoločných detí, prihliadnuc k strachu, že takýto potomok zdedí po chorom tatovi s úbohučkým invalidným dôchodkom ako bonus aj schizofréniu. Dokument trochu s bázňou behá okolo vyššie uvedenej horúcej kaše, aby prostredníctvom sociálneho kontaktu pána Lásku s okolím ukázal portrét jednej normálnej, v očiach verejnosti stigmou nenormálnosti označkovanej rodiny.(7.7.2014)

  • BigLebowski
    ****

    FNÁLE PLZEŇ 2013(25.4.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace