Formálně podivuhodný film ukazuje příběh muže, který při incidentu v bance zabije dva další lidi a pak si sáhne na vlastní život. Haneke nám hlavní postavu nepředstavuje komplexně, ale záznam události skládá z fragmentů, tolik příznačných pro soudobé televizní zpravodajství a naší mediální kulturu vůbec. (oficiální text distributora)
Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch.
Aké postavenie má náhoda v našom živote? Kde nás môže doviesť sled naších pravidelných, alebo výnimočných činností? To je hlavná téma tohto filmu, ktorý dotvára konštatovanie nezainteresovaných médií na tieto otázky. Film však ukazuje fragmenty, niekedy podstatné, niekedy nie a vyžaduje pozornosť diváka rozlišovať, analyzovať a triediť jednotlivé aspekty krutej reality. Heneke možno intuitívne možno náhodne vytušil a perfektne vsadil do obrazu prvé obvinenia Michaela Jacksona, ktorý bol odvtedy v neustálych očiach médií. Dlhé scény pri ktorých sa divák zamýšľa nad pocitmi hrdinov, statická kamera je v kontraste z cielenými zábermi televízneho vysielania sú hlavnými poznávacími znakmi tohto filmu, v ktorom divák musí byť aktívny, lebo sa mu fragmety rozpadnú.
71 fragmentů chronologie náhody čili 71 tyčinek mikáda, po jejichž odebrání nezbude nic, jen další chladné oznámení ve zprávách, že mladý student v bance zabil tři osoby a pak sám spáchal sebevraždu. Ústřední hybnou silou je konsekvence Pascalovy sázky na boha, kdy i ten, který se rozhodne nesázet, nutně volí.
Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl.
Představa, že jezdím v autě ucpanou Vídní, ještě k tomu den před těma úchylnejma svátkama, kdy jsou na sebe lidi obzvlášt "milí" (HOVNO!!!), by mě dohnala jistě ještě k více agresivnějšímu řešení.. Děkujte (komu chcete), že nevlastním účet a kartu bankomatní!
71 scén, jako v televizních zprávách. Válka v Bosně. Michael Jackson před soudem. Násilí v Izraeli. Vražda. Na jedné straně události, vytržené z kontextu a prodávané v klipovém formátu divácky atraktivních zpráv. Na straně druhé, odvrácené, je příběh o tom, jak k události dojde. Chronologie náhody je vyprávěním o tom, že každý z nás v takovém příběhu žije, a že to nejsou hezké příběhy, ani takové, které bychom chtěli vyprávět dětem. Ani my v těch příbězích nejsme hezcí. A ani 71 nápověd nám neporadí, jak náš příběh dopadne.
Katalyzátor myšlienok na témy ako komplexnosť a pravdivosť mediálnej reality, spôsob podávania informácíi médiami, zložitosť udalostí a ich neustále redukcia a snaha popísať ich pomocou faktov a iné. Haneke nám podáva nezainteresovaný pohľad (podobne ako sa o to snažia média), ktorý dosahuje pomocou statickej kamery a oddramatizovanej naratívnej štruktúry. Svojou fragmentárnosťou narácia pripomína chrlenie udalostí v médiach, predovšetkým v televízii. Nepovedal by som, že Haneke sa snaží kritizovať, skôr sa nás iba snaží doviesť k tomu, aby sme si sami uvedomili metódy a princípy mediálnej prezentácie, vrátane jej pravdivosti a (ne)komplexnosti. Zasadenie udalostí do naratívnej roviny spôsobuje, že si pri posledných záberoch zo správ oveľa jednoduchšie uvedomíme rozdiel medzi udalosťou podávanou médiami a skutočnou realitou. Veľmi zaujímavý a podnetný kúsok, z Hanekeho trilógie o smrti ma zaujal asi najviac.
Příběh tragické události. Vše k závěru podáno jako jedna ze špatných zpráv, pro zpravodajství tak atraktivní, kterou lačně a bez emocí shlédneme večer v televizních zprávách a (chceme?) následuje další a další. Film tak chladný a formálně strohý až člověka zamrazí...
