Variation

Doménou Michaela Hanekeho je hra, a jeho hry vycházejí z dětských her: na honěnou, schovávanou, na tatínka a na maminku, na doktora, na četníky a zloděje. Jsou nicméně rafinovanější a přesouvají se do světa dospělých, v němž není již tak snadné uposlechnout volání: "Michaeli, domů" večeře!" A pak si umýt ruce a způsobně si sednout k jídlu. Hanekeho hry srůstají s člověkem, berou na sebe jeho kostým, masku a jeho přání a touhy. Hry jsou mnohdy celoživotní, a mnohdy končí až smrtí, byť duševní, či fyzickou... I ve hře "na Stellu" (viz pozn.) je partné, jak počáteční radost a veselí jsou hrou postupně stravovány. Pozn. 1: Variace jsou intertextově provázány a zarámovány nepříliš uváděnou hrou J.W. von Goethe "Stella", která byla původně koncipována jako komedie (jako funkční ménage à trois), a (zřejmě po zákroku mravokárců) přepracována jako tragedie. I toto sepjetí komedie a tragedie zřejmě Hanekeho permanentně oslovuje. Pozn. 2: Michael Palm se domnívá, že "the film recieves its melodramatic substance from tension of a simulation game" a Oliver C. Speck dodává: "that is introduced with the a well-known metaphor of life and theatre". Pozn. 3: Pátá hvězdička pouze a výhradně za klipy (hudba je oddělena od děje) k nádherné hudbě Jana Garbareka. (10.09.2017)

Snad poprvé se mi u Hanekeho stalo, že jsem (v pár scénách) vnímal v nějakém jeho filmu humor, dokonce přidává i odkaz na Woodyho Allena a německý skoro-dvojník Waltera Matthaua (Hilmar Thate) se mi také dost pozdával. Byť výjimečný film tenhle aspekt nedělá. Název celkem vystihuje, co se v propletené mozaice osudů (doplněné i krátkými hudebními variacemi) odehrává, protože většina výrazných postav zažívá různé vztahové peripetie, které v jádru i působí jako větší či menší vzájemné variace, ať už jde o muže mezi dvěma ženami, manželkou a milenkou, nebo onu milenku, která zároveň pěstuje lesbický vztah. V tomhle motivu zase přišel Michael Haneke na svou dobu s kontroverzním tématem a zároveň opět v některých scénách při ztvárnění lidské psychiky zachází až nepříjemně na dřeň, byť výsledek mi oproti dvoudílným Lumíkům (1979) i většině pozdějších režisérových filmů nepřipadal až tolik úderný. Nefungovalo to na mě totiž během sledování souvisle po celou dobu, ale jen ve vybraných pasážích, které jsou střídany nejen těmi příjemně odlehčenými (což by bylo fajn), ale i poněkud neutrální výplní, kde se u mě ztrácel pocit hutnosti. Z Hanekeho filmů, kterým jsem dal také jen 3 hvězdičky, se mi ale tyhle Variace líbily o něco víc než Fraulein (s daleko menším počtem silných scén a větší spoustou pocitově slabší výplně) i novější Kód neznámý (místy hodně zajímavé, ale trochu nekonzistentní a ve finále pro mě neustící nikam). [70%] (08.11.2023)