One Direction 3D: This Is Us

Já tyhle kluky už od jejich začátků v X Factoru zbožňuju, a dost mě mrzí 'odpady' některých uživatelů bez toho, aniž by se na film podívali. Ale co, závistivci vždycky budou, to člověk nezmění. Myslím si, že film skvěle zachytil, jak se z 5 normálních kluků stalo světové šílenství, ale co hlavně, tak to, že se slávou nezměnili. Že jsou to pořád ti normální kluci, kteří si nic nemusí dokazovat, nebo se povyšovat nad ostatní. Kluci, kteří věnují celý výdělek na singlu dětem v Africe (100 000 000 LIBER), kluci, kteří pořád dávají najevo svým fanynkám jejich lásku a vděčnost za to, co pro ně všechno udělaly. Tohle si nemyslím, že by se dalo říci o mnoha dnešních celebritách. SO STOP THE HATE AND GET A LIFE PLEASE ;) (07.09.2013)

Abych pravdu řekl, od dokumentu jsem měl celkem velká očekávání. Vzhledem k místnímu hodnocení to může znít nanejvýš překvapivě, ale jelikož na dokument koukám v době, kdy každý z těch kluků (více či méně) úspěšně buduje svoji hudební kariéru (musím vypíchnout zejména Harryho) a myslím si, že už teď světu dokázali, že se nejednalo POUZE o skupinu náctiletých hezounků, kteří ani neumí zpívat (jako tomu bylo u Luneticů), a že z nich vyrostli opravdoví hudebníci...(desetiminutová pauza na čtení si po sobě tohohle hnusného souvětí)...zkrátka a dobře bral jsem tenhle snímek jako velkou možnost jakési satisfakce a vytření zraku všem závistivým chudákům, co nevidí ani za plot svýho baráku. Jenže místo sofistikovaného dokumentu s množstvím zajímavých informací o jednotlivých členech kapely (od toho taky na hudební dokumenty koukám) jsem se dočkal vesměs záznamu jejich posledního koncertu z Tour z roku 2013, sestřihu zastávek a pár bočních scén, které bohužel sloužily spíš jako vata než základní kostra. Přitom zpočátku to nevypadalo vůbec špatně - vznik skupiny byl vylíčen tak jako se na solidní dokument sluší a patří, jenže po #1 "What Makes You Beautiful" to šlo všechno do háje a nějaká forma byla dodržována jen na základě zpola nafejkovaných monologů a dialogů. Nemůžu upřít, že některé momenty nebyly zábavné. Naopak, kluci si užívají svůj momentální okamžik slávy, ale i přesto v hloubi duše zůstávají celkem normálními hochy (což je jednou z příčin, že i v současnosti makají úspěšně dál na své tvorbě a jednoduše se z té slávy neposrali), se kterými bych klidně zašel na pivo. Zároveň se mi líbily scény s rodinnými příslušníky, pro něž to celé byl šok bezpochyby největší. Jenže nějaká informační hodnota dokumentu This is Us prostě chybí a i na tak krátkou dobu působnosti skupiny chyběly ve filmu zásadní informace jako třeba vystoupení na závěrečném ceremoniálu Olympijských her v Londýně 2012 nebo koncert před královnou Alžbětou. A i když byl film primárně o tour, mrzí mne, že jsem se víc informací dozvěděl až po filmu po přečtení stránky na wikipedii. Z celkového dojmu ve mně kromě sestřihu písniček ze show a spousty ječících fanynek zůstává informační prázdno. Po hudební stránce bude hodnocení vždycky subjektivní (k čemuž se uchýlila většina téhle databáze a dostala This is Us mezi 20 nejrozporuplnějších filmů), ale po dokumentární stránce je film celkem selháním. Žádná satisfakce se bohužel nekoná. (08.02.2020)

Admini ČSFD by měli hodně uživatelů zabanovat. Rád použiji jednu ze svých hlášek: "Hateři zasraní". Lepší než "Michael Jackson's This Is It" to není, ale s klidem mohu říct, že jsem viděl velmi příjemný dokument o velmi fajn skupině. One Direction mám rád, dobře se poslouchají a ty úžasné nadávky na ně jsou k smíchu. (26.03.2014)

Upozorňuji, že nejsem žádná jejich poblázněná fanynka, ale několik jejich písní se mi líbí a taky proto jsem se na tenhle dokumentární film podívala, abych se prostě jen o nich dozvěděla něco víc. Je to zajímavě zpracovaný dokument plný zákulisních záběrů, které ukázaly, že to jsou jen obyčejní, talentovaní kluci, co zkusili štěstí v soutěži a vyšlo jim to. Tak proč jim to nepřát? Navíc to jsou sympaťáci takže nechápu ty nenávistné komentáře. Hold závist je hnusná věc...zatímco oni dělají to, co je baví a vydělávají si tím slušné peníze, ty sedíš doma na prdeli a jelikož nevíš co se svým volným časem, koukáš se na jejich film, i přesto, že je nemáš v lásce. To je docela ironie ne? (04.01.2016)

Předem bych chtěl upozornit své čtyřprocentní funoušky, že jsem dokument Gay Erection: This is Ass zhlédl výhradně z rodičovských důvodů. Chtěl jsem totiž vědět, proč po nocích slýchávám z pokojíčku své desetileté dcery přerývané vzdechy doprovázené výkřiky jako "Hery" a "Lájem" (Podotýkám, že místo "veledíla" paní Rohlíkové jsem ji podsunul daleko kvalitnější literaturu a Šindlerův seznam ještě neviděla.) , a proč si pak přes den zkomolenou angličtinou, z níž lze i trénovaným uchem pochytit pouze neustále se opakující "láv, bejbééé, hááárt a túúúgedrrrr", mátožně pobroukává dvouakordové kolotočářské cajdáky, ze kterých by blil i Honza Nedvěd. No povím vám, jsem zděšen! Naivně jsem se totiž domníval, že éra komerčně vyhajpovaných, kokotích homokvintetů skončila, když se "fenomény" jako Beast 17 nebo Take Death odebraly do nezaslouženého popového důchodu, protože jim začaly růst panděra a chlupy v uších a v extázi strhané spodní prádlo ječících čtyřicítek by na pódiích mohlo spustit požární poplach. Satanžel to mezi prebubescentními kikinami a hošššýky s účesem Džastýna Bíbra neustále cinká a všichni ostatní s jakýms takýms hudebním vkusem musí holt zase zatáhnout prdel, zacpat si uši a doufat, že se to brzy přežene. Ale abych to zkrátil, trnuly mi u toho bradavky, několikrát jsem se pokusil hodit těm hošanům na pódium kalhotky zbrocené první menstruační krví a dokonce jsem málem obětoval i svého plyšového tchoře, bez nějž se na krok nehnu. Naštěstí se mi ho nepodařilo svou Sonkou prohodit, a tak skončil jen pod televizním stolkem a já se mám i nadále v noci k čemu tulit. Jediné zoufale pozitivum spatřuji v tom, že si má dcera vybrala z té pětice ke zbožňování opravdu žužu ťutíny a ne třeba toho pakistánského morgoše. A na závěr vám nechám zahrát nějakou pěknou opravdovou pissničku. (24.10.2013)