Keoma

Keoma je takový pro mě netypický western, jsem zvyklý na postavy typu Eastwood a ne takový parchant jako Nero, ale rozhodně to není na škodu. Nero se umí pěkně rozzlobit a všechny pěkně pokosit. Westerny mám rád a tohle nebyla žádná pruda. Masakr jak má být. Jediné co mi dost vadilo byla hudba která oproti třeba Merriconemu nemá správnou atmošku a celkově se špatně poslouchá. (01.04.2011)

Zas jedna vzpomínka, která zklamala. Už si nepamatuji, zda to běželo našimi kiny, či zda jsem to viděl na rakouské TV, ale pamatuji si jak mi to tehdy připadalo skvělý, drsný, hutný. Nyní mi to ale připadá jen jako na efekt splácaný kus, brakující vlastní žánr a předstírající snad i jakési filosofické hloubky. Jen takovej dobovej, parazitní penězotřískač. (09.11.2010)

Extrémě vyzenovaný a uhrahnčivý Franco Nero (konstantně s odhalenou hrudí) v hodně vyjímečném spaghetti westernu s řadou psychedelických elementů, strašně namáklou choreografií přestřelek, místy dobrým soundtrackem a hlavně s důraznou notou na vztah otec - syn. Absence krve je celkem opruz, ale příjmám. (11.05.2018)

„The world keeps going around and around so you always end up in the same place.“ Keoma reprezentuje Svobodu, babizna s vozejkem Smrt a nenarozené dítě Život. Symbolismus, mystika, Shakespeare, Peckinpah. Nyní už máte potřebné indicie k tomu, abyste se zorientovali v lehce děravém příběhu průběžně dopisovaného scénáře a pochopili, proč se Nero po návratu z Woodstocku ihned zapojil do produkce zpomaleně umírajících nesvobodných padouchů a pouštěl si k tomu tam pořízené hudební nahrávky. Špagety došly, kruh se uzavřel. Franco může Björnu Borgovi vrátit paruku.. „He can't die. And you know why? Because he's free. And man who's free never dies..“ (20.02.2024)

Velmi slušný a originální spaghetti western. Nejde o další klon Leoneho, Castellri si jde vlastní cestou. Za zmínku stojí absence hudby od Ennia Morriconeho, což rozhodně není na škodu. Bratři Angelisové ji s přehledem nahrazují v podstatě jen jedou, za to ale skutečně působivou písní. Keoma má vážně skvělou mystickou atmosféru. Motiv záhadné stařeny se mi opravdu líbil a díky němu působil snímek "japonsky" (vzpomněl jsem si na Onibabu) ještě více, než jiné spahetti westerny. Scénář také poměrně originální (potěší flashbacky do minulosti, i když nejde o nic nového pod sluncem), ale na můj vkus možná trochu překombinovaný. Hlavně zdlouhavý souboj s Cadwellem a spol. Naštěstí to vynahradil atmosférický finální souboj s nevlastními bratry. A závěr. "Muž, který je svobodný nikdy neumírá". (ty pseudofilosofický kecy Franca Nera jsou ale snad ze všeho nejlepší!) 4,5 (10.08.2015)