Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    **

    Dlouho jsem se v kině tak netěšil, až film skončí. Na rovinu ale přiznávám, že mi možná jen unikla autorská koncepce. Žádnou se mi přesněji nepodařilo rozklíčovat. Když po sto minutách chronologického řazení epizod začnete bez patrné motivace přeskakovat v čase, opravdu to působí jako pseudo-sofistikovaný kompoziční naschvál. Jestli tou motivací měla být Laurentova drogami narušená schopnost vnímat realitu celistvě, z filmu to není zřejmé. Podobně nekoncepčně působí kombinování objektivního pozorovatelského odstupu, kdy sledujeme, jak Laurent někoho sleduje (podstatná část filmu), s audiovizuálním zprostředkováváním jeho subjektivních stavů vnímání (poněkud laciná hadí symbolika). S uvedeným souvisí různorodá míra odstupu, kterou si vyprávění od hlavní postavy a jejího životního stylu udržuje. Split-screenová montáž bouřlivých dějinných událostí na jedné straně plátna a Laurentových módních kolekcí na straně druhé vyznívá jízlivě, jako výsměch hrdinově snobské lhostejnosti k socio-politickému kontextu doby. Leitmotiv Laurentova bezvýchodného hledání „mondrianovské“ dokonalosti v životě i díle je oproti tomu rámován se vší melodramatickou vážností. Bonello s osamělým módním géniem soucítí, nedává nijak najevo ironický odstup a hlavní vyprávění (před epilogem) zakončuje Laurentovým triumfálním návratem na výsluní s módní přehlídkou nasnímanou pro dostatečnou názornost jako Mondrianův obraz. Distance od postavy, odůvodněna také mimořádným zájmem kamery o řeč lidského těla, a hrátky s chronologií jsou jen některými z prostředků, jimiž režisér dává najevo, že nechtěl natočit tradiční životopis, že mu šlo spíše o úvahu nad smyslem filmů, které se komplexní osobnosti snaží vměstnat do dobře čitelného dramatu s klasickým vývojovým obloukem a množstvím zjednodušujících charakteristik (Občan Kane totéž tématizoval právě svou labyrintickou strukturou). Některé definiční zkratky zazní v epilogu filmu v redakci Libération, jiné byly k vidění v nedávném Yves Saint Laurentovi (2014). Zatímco Lespertův film excentrického módního návrháře charakterizoval prostřednictvím sady výrazných rolí, Bonello škatulkování odmítá a Laurenta ukazuje jako unikavou bytost bez stálé substance, která se znovu rodí s každou novou kolekcí (alespoň tak jsem chápal významné záběry na sošku Buddhy). Podobně jako v Sorrentinově Božském se tváří tvář poslednímu záběru můžeme dohadovat, co vyjadřuje protagonistův provokativní úsměv, komu je ve skutečnosti určen a co se za ním skrývá (záběr zároveň vyvolává vzpomínku na úsměv jiného mladého muže se silnou fixací na matku, Normana Batese). Možná se usmívá právě nad marností naší snahy pochopit jej, proniknout pod opulentní, vždy elegantně nasvícený povrch. Bonello mě ale nedokázal přesvědčit, že si sama tato neproniknutelnost perfektně nadesignovaného světa skrývaných emocí zaslouží dvě a půl hodiny dlouhý, okázale nehybný a únavně monotónní film. 50%(24.11.2014)

  • Kaluž
    *

    To jsme si zase jednou vykročili do přítmí kinosálu za uměním. Během projekce jsem chtěl několikrát opustit sál, ale vždy jsem nakonec rezignoval a oddal se nenápadnému podřimování. Slooooowmotion merde… Jedno vím jistě, na žádnou módní přehlídku mě v životě nedostanou.(25.11.2014)

  • mcb
    **

    Podle pročtených ohlasů na dřívější letošní film Yves Saint Laurent se ani Bonellovi nepodařilo vymanit z okovů schématického životopisného snímku, jenž titulní módní ikonu rutinně prezentuje jako génia s psychickými problémy a sklony k drogám a alkoholismu. Nelineárně vyprávěný příběh vlastně znovu maskuje tvůrčí bezradnost, jak k podobnému typu filmu přistoupit, tak se v Bonellově podání rozpadá na sled výborně aranžovaných, ale jen stěží provázaných scén zabývajících se jeho osobním (milenci) a pracovním životem (nekončící dříčství). Konvenčnost je v tomto případě na místě, což je u dvou a půl hodinového filmu na obtíž – Saint Laurent má samozřejmě v rukávu několik výborně nasnímaných scén (kamerové jízdy na párty) a originálních vizuálních hrátek (rozdělení obrazu na několik částí ve stylu postmoderního umění), jako celek však ztrácí jakoukoliv výpovědní hodnotu. Tu nese tak maximálně expresivní Ullielův výkon a několik významotvorných pasáží s vážnou hudbou, která se však až příliš snaží do obyčejných obrazů vnést cosi povzneseného a uměleckého. Marně.(22.11.2014)

  • sheen
    ****

    Pro mě kvalitní zpracování, které se věnovalo dostatečně i módě (lepší než druhé zpracování, které bylo vydáno v ten samý rok) ze života jednoho z největších módních vizionářů, designérů a trendmakerů.(18.10.2015)

  • Dudek

    Yves Saint Laurent byl nepochybně jednou z nejvýraznějších francouzských osobností dvacátého století. Nejenže formoval nový pohled na ženskou módu, ale zároveň ovlivňoval i pohled na ženy jako osobnosti. Bonello se ve svém snímku ale soustředí zejména na vykreslení Laurentova charakteru na vrcholu jeho tvůrčí formy. Záměrně vynechává Laurentovu minulost, její dopady na umělcův život však občas nechává diváka pocítit v jemných náznacích. Důvod je jasný, hlavní nosnou konstrukcí tohoto snímku není jasně zřetelný dramatický oblouk ale dichotomie mezi Laurentovým osobním (velmi otevřené sexuální scény, snové pasáže z nočního klubu a plachý Laurent) a pracovním životem (bílé místnost, naprostá pečlivost a sebevědomý Laurent), jeho vlastní nitro a všudypřítomná vyprázdněnost. Laurentův svět je představován v jakémsi vakuu, jako něco co existuje mimo realitu… Je to svět, kde platí vlastní pravidla, čas plyne svébytnou rychlostí, a který je okolím jen pramálo ovlivňován. Na tento fakt odkazuje například poměrně zdařilá úvodní montáž, ve které je prezentována Laurentova kolekce vedle významných světových konfliktů, které se odehrávaly ve stejné době. Tím kdo udržuje Laurentův svět v chodu, a kdo je jedinou spojnicí s realitou je Pierre Bergé, jenž řeší všechny ty nevznešené věci nutné k běžnému chodu společnosti. Po seznámení s Jacquesem de Bascherem dochází k větším otřesům v Laurentově životě, je kladen větší důraz na deprese a tvůrčí krizi, přičemž více prostoru získávají od reality ještě více odtržené scény a snové pasáže. Vyprávění je rozdrobenější a spíše se soustředí na kratší segmenty s pozdější návazností. Vyvrcholením je pak nepříliš funkční sestřih vrcholné Laurentovy přehlídky z roku 1976 se scénami z 21. století. U snímku z prostředí haute couture nepřekvapuje silný důraz na umělecké podtóny a je třeba uznat, že maličkosti jako Léa Seydoux jako spodobnění Amélie Matisse (z obrazu Madras Rouge), či rozdělení obrazu při závěrečné přehlídce jsou příjemnými pomrknutími. Nicméně snímek jako celek je příjemný na sledování jen v několika málo scénách. Jako celek není příliš prodivácky vystavěný, což se postupujícím dějem a propadáním Laurenta do stále větší osobnostní bezradnosti stupňuje.(22.11.2014)

  • - Gaspard Ulliel cvičil specifickou návrhářovu mluvu podle záznamů z Národního francouzského archivu. Musel také výrazně zhubnout. (TotalFilm.cz)

  • - Film o slavném návrháři chtěl dříve  točit i Gus Van Sant. Shodou okolností hlavní roli nabízel také Gaspardu Ullielovi, protože si všiml, že je herec Saint Laurentovi extrémně podobný. Z filmování ale sešlo a později dostal Ulliel stejnou šanci od Bertranda Bonella. (TotalFilm.cz)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace