Duch nad zlato

Zelenka nad zlato. Co je to za barvu?! No tohle je u mě Zelenka(vá) barva, pane diváku. Zelenka nebo tuhle pohádku spálím! A já si jdu vařit kafe. Jinoch Vojta se vydá do světa a zabloudí do staré jeskyně, ve které objeví poklad. Náhle se mu zjeví neznámý muž s aristokraticko-mušketýrskou vizáží, a i přes určité varování, ho nechá odejít s pořádnou hrstí dukátů. Ve skutečnosti se jedná o ducha italského zlatníka Arnolda, kterého jeho hrabivost stála život, a za kterou i po smrti musí plnit přání tomu, kdo vlastní kouzelné křesadlo. V nedalekém království mezitím vládne naivní král Kryšpín, který má sice dceru hezkou jako obrázek, ale sám je rozumu mdlého, navíc má za vrchní rádcovou hamižnou pijavici Mínu, která je vynikající manipulátorkou, co se jeho osoby týče. Vojta po nočním dobrodružství navštíví hostinec, a hned naletí lakomému a vychytralému krčmáři, který větří obohacení na úkor mladíkovy naivity. Vojta využije Arnoldových služeb, aby zaplatil podvodnému krčmáři údajný dluh vzniklý za hodování spojené s místní tradiční oslavou a sám se poté vydá na zámek v přestrojení za syna barona, aby z princezny Rozálie, skrývající se před světem, sňal dávnou kletbu, jež nad ní visí. Od té chvíle se rozběhne zběsilý kolotoč bláznivých situací, který se hned tak nezastaví, se sympaticky absurdním podtextem i vyzněním a noblesním Preissem, který více než ducha připomíná variaci na barona Prášila, a jehož přízvuk je roztomilý společně s gesty, jež patrně dokonale odkoukal z italsko-francouzských komedií. Pohádková komedie scenáristy a režiséra Zdeňka Zelenky, volně inspirovaná Andersenovým Křesadlem, na mě vybafla naprosto invenčním pojetím, sršela důvtipem, originálními postavami i situacemi a neotřelou svěžestí, o čemž si spřízněné (novodobé) zatuchlé televizní pohádky, mohou nechat jenom zdát. A zdál by se jim zatraceně dlouhý sen, protože tady všechno šlape "magnifique", a v rámci televizní pohádkové tvorby, to nebude hned tak překonáno. Nejde ani tak o zápletku, která stejně po krátké chvíli poněkud ustoupí do pozadí a vyklidí místo pro nesmírně originální gagy, hlášky, situace, strkanice a mini příběhy odehrávající se mezi osobitými postavami, ale hlavně o interesantní epizodnost, která v rámci vyprávění příběhu plném hereckých hvězd zcela nečekaně funguje. A že se tady sešla opravdu perfektní herecká sestava. Hamižnice Jiřiny Bohdalové je ve svém ohyzdném namaskování až téměř "comicsově" bizarní, Vojta Františka Skopala je sympatický mladík, jehož dobrotu mu věříte každým coulem a ve světě se neztratí, akorát s tím roubíkem v ústech si při svém zatčení poradit nedokázal, princezna Veroniky Kubařové není žádná fiflena, ale přemýšlivá moderní princezna, která pro spravedlnost udělá cokoliv, včetně chvilkové změny image, Jan Hrušínský si svého pitomého krále (mám-li ho tak nazvat) docela užíval, Martin Dejdar do svého krčmáře "propašoval" i určitou "ozákovitost" a Viktor Preiss si postupem času po vzoru hrané postavy pohádku ukradl jen pro sebe, a jím pronesená neodolatelná hláška: "nakradl jsem toho tolik, že mě ani v pekle nechtěli", nabrala kultovní punc. Vyšla z toho pohádková komedie s příměsí nenásilného libozvučného humoru okořeněná patřičnou dávkou tvůrčí originality. 60% (18.01.2014) (méně) (více)