Osamělost přespolního běžce

Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl… (02.09.2017)

Soucit s těmi co věčně prohrávají a v jistém smyslu opak všemožných motivačních snímků, proslovů a knih. Ukázka toho, že každé vítězství má svoji cenu a že někdy je lepší prohrát a zachovat si vlastní důstojnost a pocit svobody, než podřídit se měřítkům toho, co je ve většinové společnosti bráno jako úspěch. (19.01.2018)

Nenechat se vmanipulovat do toho, co chtějí ostatní, co očekává společnost. Nedovolit, aby nám byly podstrčeny sny a ambice, které nejsou naše. Ve správné chvíli se zastavit a zachovat si tvář, hrdost, přesvědčení a identitu, to je to oč tu běží, čím Osamělost přespolního běžce překračuje dobovou škatulku rozhněvanosti a stává se nadčasovou. Nádherný film, tolik posilňující. A vůbec, v kolika filmech je možno vidět pálení peněz? (20.08.2011)

Velmi britsky film, vic uz to snad ani nejde, pribeh mladeho cloveka, co opovrhuje tradicnimi hodnotami te doby, nechce delat, co se od nej ocekava a shodou okolnosti se dostava do napravneho zarizeni pro mladistve, v hlavni roli opet fantasticky Tom Courtenayi, zajimave prokladani sekvenci z lapaku, doby pred tim (slusna socialni studie uk te doby) a sekvence behu, paradni "fakof system" frajerinka na zaver, vyjimecny film... (22.06.2012)

Neviem, koľko ľudí tu videlo film so slovenským dabingom, ale s ním je Osamelosť vskutku nevšedným zážitkom. Máte pocit, že pozeráte úplne iný film, totiž, že pozeráte slovenský film zo 60. rokov. Neprirodzený preklad, peniaze sa tu nazývajú grošmi, hlasy nesedia na tváre. Takto sa z filmu stáva akýsi guilty pleasure, ktorý treba vidieť. No ale k veci, možno mladíkové rozhodnutia nemusia pripadať divákom logické, možno má to, čo si zaslúži, ale treba si uvedomiť, že je to človek okolo dvadsiatky a tam je to rebelanstvo dôležitejšie. Navyše ak vyrastáte v klasickej "sociálnej" rodine, kde otec nosil 9 libier týždenne z práce. Richardson ponúka ueriteľný neutešený pohľad na dobové Anglicko, ktoré sa možno viacerým politikom nemuselo páčiť, my sme ale pozorní diváci, ktorých takéto náhľady na vlastnú nedokonalosť bavia a preto ma bavila aj Osamelosť cezpoľného bežca. (01.06.2014)