Sils Maria

Film si vybral jako téma nejednoznačnost světa a nestálost člověka (i divadelní postavy) v čase, jež staví do protikladu k usilování svých postav to neustálé spění a proměňování zastavit, vzdorovat mu lpěním na vybudovaných obrazech, z čehož pro ně plyne mj. nepoznatelnost druhých, ale i sebe sama, neschopnost se s kýmkoli dorozumět a nemožnost být pochopen (Maria nechápe sebe zamlada, nechce rozumět sobě dnes, vzájemně se k sobě nedokáží přiblížit s její asistentkou, ač si to dlouho všemožně zakrývají intimním chováním - každá má své slabiny, které si interpretuje, jak potřebuje, a vlastně se vzájemně jenom zneužívají) - navozená nemožnost, která může člověka dohánět k dětinským projevům zuřivosti, náklonnosti, lhostejnosti, krutosti i paniky, přičemž se jakoby mimochodem a chaoticky utvářejí kariéry, vztahy i úniky, chvíle, v nichž je možné cosi ukončit (život nebo přetvářku - asistentka zmizí z filmu a ze života Marie na stejném místě, kde se zabil starý dramatik), a udělat to stejně dobře nebo špatně jako kdykoli jindy... ***** Chvílemi je možné se ptát, jestli to není právě jenom Marie, žena ohrožená svým věkem, ještě ne zralá, moudrá a smířená, ale už ne mladá a sebevědomá - roztěkaná, panikařící, chytající se stébel interpretací, náručí a hrdel lahví s alkoholem, a na každém kroku zranitelná... Ale zdá se, že ani mladá drzá inteligentní herečka a její sofistikovaný milenec-slavný spisovatel na tom nejsou s rozuměním světu a svým blízkým o nic lépe (nečekaná sebevražda uznávané výtvarnice, spisovatelovy ženy, je snadno usvědčí, stejně jako jejich lehkovážné soudy a projevy). A nejstarší generace zůstává hádankou úplně - proč chtěl starý dramatik celou hru po čtyřiceti letech změnit? A jaké povahy byly ty přidané scény, které nám film už neukáže? A nakolik je možno jeho paní věřit, že si je jistá důvodem jeho sebevraždy, k níž se uchýlil právě předtím, než by se znovu setkal s představitelkou hlavní postavy své hry o střetu přesvědčení o síle vlastního budovaného obrazu s nejistotou o jeho správnosti? I ty dvě, dramatikova žena a Marie se objímají jako staré přítelkyně, ale přitom je zřejmé, že se vlastně dobře neznají, a pokud by spolu měly trávit čas pohromadě, ať už v Curychu nebo v Londýně, cítily by se nepříjemně lapené, a raději se možnostem spolubytí vyhýbají. Nakonec se svým neporozuměním zůstává nebo odchází každý sám, protože každé bytí spolu by nutně bylo konfrontací, na kterou nikdo nemá dost chuti ani sil. To je zřejmě jádro celého snímku. ***** Přestože si ale film zvolil téma kluzké, úskočné a neproniknutelné jako Malojský had, předzvěst špatných časů - téma neochoty vyrovnávat se s vlastním obrazem, která nám brání proniknout nejen k sobě, ale pak i ke komukoli druhému, sblížit se, ještě to neznamená, že stejně roztěkaný a bezradný může být i snímek sám, protože na ohraničené dílo, akt či výpověď se vztahují úplně jiné nároky a měřítka než na neohraničitelné téma, o němž se pojednává. V tomto smyslu vznáším velkou výhradu. ***** Poznámky: Není to "konverzační drama", ale drama míjejících se, kolem sebe se prosmykávajících monologů sebestředných a zranitelných postav, a to je ještě úplně jiná hra.***** Realita a fikce se v přirozeném životě prolínají neustále, tady se to ale zdůrazňovalo tak otrocky chtěně a uměle, že tahle rovina se naopak vůbec nepodařila - působí to nepříjemně strojeně a násilně, až to člověka vytrhává z dívání. ***** A jinak mi začíná připadat, jako by se výběr snímků pro 17. festival franc. filmu dosti markantně podřizoval zadání "nenápadně předvést krásu zasněžených Alp před nastávající zimní sezónou", až se divím, že hlasující diváci prý mohou vyhrát letenky do Paříže, a ne do Grenoble. ***** (24.11.2014) (méně) (více)

Oblaka nad Sils Maria... nemělo by mě překvapovat, že distributoři v mnoha zemích světa (typicky) zvolili tak doslovný název. ovšem, oblaka zde mají svou úlohu, ale ještě spíše než doslovnou plní funkci obraznou. jsou (nahlíženo "zevnitř" filmu) v sémiotickém smyslu slova ikonou, (z pohledu zvnějšku) synekdochou a částečně i předmětem volného výkladu. forma oblaku je zde neopomenutelná, ale jedině proto, že dává vzniknout smyslu; že jeho vznik podněcuje, je-li vnímána subjektem. není to oblak. je to had. a není to had. je to smysl jako takový. /// Assayas ve svém poslednímu snímku tematizuje 'smysl' a s ním způsoby jeho vyjadřování i způsoby, kterými ho do textu promítají jednotliví participanti (ať už tedy diváci, nebo herci). Assayas omezuje narativní informaci tak, abychom si jako diváci nemohli být jisti významem filmu, který sledujeme, přestože jej zřetelně vnímáme, a o to intenzívněji a zároveň úzkostlivěji onen důmyslný a zároveň delikátní narativ mapovali, tj. abychom zakreslovali vysledované souvislosti do pomyslného celkového obrazu. a přeci, nehledě na všechny snahy, nebo snad díky všemu tomu úsilí, zde budou jisté dráhy vždy citelně scházet. Assayas hledá a pokud mohu říci, tak i úspěšně nachází, dokonalý bod rovnováhy mezi relativizací umožňující bezbřehé moře výkladů a specifickým útvarem zároveň vymezeným několika hranicemi a zároveň na specifických místech otevřeným, nebo lépe řečeno - nedotaženým. smysl mu tedy neuniká a jak by také mohl, je-li v tomto případě sám smysl smyslem. /// "Ona nakonci zmizí. Je to dvojznačné." říká postava Valentine (Kirsten Steward) a Marie (Juliette Binoche) oponuje "Odejde na procházku a nevrátí se. Mně se to zdá dost jasné." a přesně tak je to s celým filmem. jednomu stačí náznak a je to dostatečně jasné, jiný vnímá jen ambivalenci a tedy více možností, mezi které se smysl drobí. /// mohu si být já vůbec jist vlastním výkladem, když si tvůrci dali tolik práce, aby diváka v jeho snaze o výklad znejistili? nemohu. ale mohu se pohybovat v tomto nejasně vymezeném prostoru úvah nad textem a jeho čtením a mít z toho přinejmenším intelektuální potěchu i poučení. ale ačkoliv jde o film, který by se bez obvyklých hanlivých konotací dal pojmenovat jako "intelektuální", neschází mu ani nepostradatelný cit. jako hlavní prostředy vyjádření smyslu v tomto filmu-úvaze totiž neslouží metaforická oblaka, ale především herci. /// jakkoliv bývá herec a jeho úloha často marginalizován coby pouhá jedna z mnoha součástek komplexu mizanscény, Assayas oproti tomu líčí herectví jako klíčový prostředek k převodu smyslu a rozjímá i nad úskalími přenosu významu touto specifickou formou. /// "fiktivní" postavy z fiktivního narativu divadelní hry Maloja Snake se mohou na první pohled zdát jen jako zprostředkovatelé, či spíše záminky, jak divákům přiblížit prožitky "reálných" hrdinek filmu a především hlavní hrdinky Marie. na druhý pohled nelze přehlédnout paralely mezi "fiktivními" a "reálnými" postavami. je jich celá řada. třetí pohled mě vede k závěru, že nikoliv jen jedna, ale rovnou obě (navzájem velmi kontrastní) Mariiny role se vztahují k ní samé, obě jsou komunikačním kanálem umožňujícím vyjádřit jinou část jejího nitra. jedná se o velmi vynalézavý postup, jak překonat limity ztvárnění postav v rámci psychologického realismu, v jehož podmínkách tvůrci nejčastěji dospívají k daleko triviálnějším výsledkům. postavy Sils Maria mají k triviálnosti daleko, ale přesto jsou stále přístupné a hmatatelné. lze s nimi navazovat vztah, sympatizovat a vyloučená není ani divácká identifikace. /// Marie jako herečka vyznává přesvědčení niterného spojení herce s postavou. stejně tak i Mariina představitelka Juliette Binoche podává vynikající výkon, neboť do něj vkládá krom hereckého umu i cosi opravdového ze sebe. její výkon představuje v duchu všeobecného hledání oduševnělosti vlastní "neživému" textu (či snad vdechování smyslu do textu?) přemostění "strojeného" falše (tj. herecké metody) a opravdovosti. a kde je pravda, jsou i emoce. (24.02.2015) (méně) (více)