Gluvi barut

Film je spracovaný podľa rovnomenného románu juhoslovanského spisovateľa Branka Čopiča, ktorý bol vydaný v roku 1957. Román je kritikou komunistických metód. Keby sa o takýto husársky kúsok pokúsil v Sovietskom zväze, zaručene by zostatok života strávil v gulagoch. Román „Gluvi Barut“ vyvolal aj veľa diskusii v samotnej komunistickej strane Juhoslávie. Samozrejme, že padol aj variant zakázať knihu, vzhľadom na negatívnu prezentáciu partizánov komunistov. Ale Tito sa ostro ohradil voči týmto zákazom a obhájil tento román ako dôkaz slobody názoru v juhoslovanskom komunistickom režime. O čo vlastne v tomto výbornom filme ide. Obdobie 2. svetovej vojny v horskej dedinke Podgorina v Bosne. Táto dedina má vlastnú armádu, ktorá bojuje proti nacistom, bez toho, aby bola súčasťou Titovho partizánskeho vojska. Má aj svojho veliteľa, poručíka kráľovského vojska a četníkov Miloša Radekiča. Ten ale je rozpoltenou osobnosťou a ani sám nevie, ktorou cestou sa vybrať. Cestou vernosti kráľovi, ktorý je v emigrácii alebo cestou novej progresívnej marxistickej línie. Keď dôjde ku vražde partizánskeho komisára, je vyslaný do tejto oblasti „Španiel“, aby túto vraždu vyšetril a zabezpečil disciplínu medzi roľníkmi, ale on je fanatickým nositeľom myšlienky komunizmu a vôbec sa nestará o obete, ktoré pri ich presadzovaní dedina prináša. V Podgorine nastáva „červený teror“. Ale sedliaci nie sú ochotní sa podriadiť novému jarmu a zmene národnej identity a náboženských tradícii. A práve o tom všetkom hovorí tento film. Vzhľadom k roku natočenia (1990) myslím si, že samotný film bol v prenesenom zmysle vyhlásením tzv. „Bratskej vojny“ (1991 až 1995) najzbytočnejšej vojny v Európe, ktorá rozdelila kamarátov, príbuzných, rodiny a spolužiakov. Týmto filmom bola daná definitívna bodka za legendárnymi „Partizánskymi filmami“ v Juhoslávii, ale aj za Juhosláviou. (09.01.2019)

ocenenia : MFF Moskva 1991 - Najlepší herec (Mustafa Nadarević a Branislav Lecic) (23.01.2012)

Již několikrát jsem napsal, že je některý film důležitým střípkem v mozaice vyobrazující dění v Jugoslávii během 2. světové války. O tomto to platí možná nejvíc ze všech..... Po okupaci Jugoslávie vojsky Osy se na jejím území formuje odboj. Film se vrací do roku 1941 do malé vesnice kdesi v bosenských horách. Tu ovládá Jugoslávské vojsko ve vlasti neboli četnici. Do vesnice přichází partyzánský komisar – tedy představitel komunistického odboje (partyzánů), aby s četniky vyjednal postup proti společnému nepříteli. K dohodě ale nedojde, protože rozkazy partyzánů a četniků o způsobu vedení boje jsou zcela odlišné. Četnici mají spíše vyčkávací taktiku, která má minimalizovat ztráty na životech a čekají na pokyn k útoku od krále (toho času v exilu). Partyzáni se oproti tomu pouští do boje okamžitě, bez ohledu na lidské oběti. To se ukáže později jako klíčové pro získání podpory širších vrstev obyvatelstva i západních mocností, kterým vyhovuje, že na sebe partyzáni váží značnou sílu německých vojsk. Diametrálně odlišné jsou také představy obou skupin o budoucím uspořádání Jugoslávie. Mezi oběma odboji vzniká postupně nepřátelství, které přerůstá v občanskou válku. Film nás zavádí na samotný počátek tohoto bratrovražedného boje. Poté, co je partyzánský komisař ve vesnici zavražděn, ocitají se obyvatelé horské vesnice ve dvojím ohni. Většinou jsou z probíhajících událostí zmateni a mají strach a v tomto stavu jsou schopni zabít, aby ubránili svůj majetek nebo často i holý život. Film natočený v roce 1990 již není zatížen komunistickou propagandou a poukazuje na to, že nejen četnici (jak bylo mnohokráte v jugoslávských filmech zdůrazněno), ale i partyzáni byli schopni ve jménu svých idejí a boje za svobodu páchat zločiny proti vlastnímu obyvatelstvu. (21.01.2016)