Třídní sraz

Velmi kvalitní náměť pohřbilo špatný zpracování. Naprosto jsem postrádal nějakou gradaci, způsob vyprávění byl hodně kostrbatý, což platí o "dokumentární" druhý části. Ta první ta mě uzemnila, to jsem jen nevěřicně zíral velká škoda, že Anna se nedokázala lépe srovnat se způsobem vyprávění ve druhé části a mé nadšení tak postupně zcela zabila leč originalní přístup Anně upřít nemůžu. (25.05.2015)

Anna Odell v tomhle filmu předvedla naprosto perfektní výkon. No a jelikož se na ní hodně dobře koukalo, fandil jsem jí vlastně po celý průběh filmu. Téma šikana je stále docele aktuální a bylo zajímavé sledovat, jak se zrovna ona s tímhle vypořádala. Film jako takový rozdělila do dvou částí. První část je setkání na třídním srazu a konfrontace se všemi bývalými spolužáky. Druhá část je pak zaměřená na to, jak to zpětně všichni vnímají a zdali mají chuť se k tomu všemu nějak vyjádřit. Závěr byl hodně otevřený, ale mně se líbil. Od Seveřanů zase něco svěžího a originálního a to mám vždycky rád. (29.06.2015)

Já vlastně nemám jedinou výtku, protože já se v tom viděla a zavzpomínala na svá léta ve škole. Uvědomění si toho, že mnoho situací během těch devíti let dokáže podvědomě utvářet a formovat osobnost se popřít nedá. Vzpomínám si na události, kdy bych se nejraději neviděla a spoustu věcí vzala zpátky a naopak na situace, které mně podtrhly nohy takovým způsobem, že mně to ovlivnilo do budoucna, když k tomu přihodím ještě pár věcí, které se nabalovaly. A to si člověk uvědomí právě daleko později, dokonce bych řekla, že těch deset, dvacet let by odpovídalo. Odellová načrtla pár jasných modelových situací a perfektně to zvládla. Ano, kamarádská trojka nefunguje, to bylo přesně vystihnuté. Nadřazenost těch in spolužáků a jejich chování vzhledem k těm dole...naprosto jasná.....a konec.......no přece ten si vyvodí každý sám za sebe. Anno, máš můj obdiv za empatii a vnímavost pro druhé. Zatím čtyři a možná půjdu ještě výš.... (25.01.2016)

Zajímavý námět převedený na "The movie about the movie about making the movie.":) Každý, kdo si někdy prožil na základní škole krušné časy, se v tomto snímku jistě najde. Každý ví, jak se na něm "outsiderská role" podepsala a jakou mírou ho poznamenala do budoucna. Takové věci v člověku zůstávají a v každém jinak dlouho. Já jsem ze základky už zhruba deset let a můžu říct, že teprve až možná teď mám pocit, že jsem se s tím z části dokázala vyrovnat a dokázala odpustit. Že jsem dokázala vylézt z té bezpečné ulity a tak trochu si začít víc věřit, být víc odvážná, otrkat se a srát na to, co si myslí lidi okolo. Přestat se jich bát, toho, jak se na mě dívají a toho, co si asi myslí. Ten strach mám pořád, ale už jsem se dokázala alespoň z části obrnit, dřív jsem to nedokázala. Chvíle, kdy ostatní dávají člověku na vědomí, že je zbytečný, nepotřebný a nepříjemný jako roztrhaný a špinavý hadr na podlahu, a jeho existence je pro ostatní zcela bezvýznamná, ty chvíle do Vás zaseknou drápy a nepustí. Trvá nějakou dobu, než se člověk dokáže vlastní vůlí vyhrabat z té díry, do které ho ostatní strčili. Já jsem vděčná, že se mi to docela podařilo a je mi líto těch, kteří možná právě teď prožívají ještě horší teror a nebo si kvůli tomu sáhli na život. S většinou lidí, shodou okolností, také z mé bývalé 9.C, se nyní normálně zdravím, bavíme se a přijdou mi úplně jiní než tehdy. Dospěli. Ale jestli bych měla odvahu je přímo kontaktovat a zeptat se jich na ty časy, to ne. Proč taky? Je to za mnou, minulost. Proč otevírat staré rány. Co bych z toho měla? Jenže někteří možná nechtějí čekat, až to někdy možná přejde a vzdají to rovnou, než se den za dnem trápit. Anna Odell natočila snímek o třídním setkání, a o tom, jak by mohl dopadnout. Vkusně a inteligentně "dokážeme se bavit jako dospělí lidé." Bylo by zajímavé, kdyby někdo nějaký takový projekt vyzkoušel i u nás. Myslím, doopravdy to udělal. Vždyť jsme byli děti. Hloupé, dospívající, zlomyslné, ošklivé. Co na tom teď vlastně záleží, že...? Jenže činy někoho dokážou formovat osobnost druhého. V té chvíli si to neuvědomuje ani jedna strana, ale postupující čas zvýrazní všechny jizvy, stejně jako je dokáže i hojit. (06.02.2016)

Trefná analýza vylúčenia outsidera zo školského kolektívu. Takmer každá trieda si totiž potrebuje nájsť terč, do ktorého možno naliať všetky frustrácie dospievajúceho teenagera a uvoľniť si vlastné tenzie kopnutím do duševného invalidu. Tentoraz ním bola v školských časoch sama režisérka. Po rokoch sa pokúša vyrovnať sa s neradostným dospievaním v škole prostredníctvom konceptuálnej záležitosti. Prvá polovica, nakrútená akoby v štýle Dogma, sa preklopí do dokumentu s vopred predprivenými situáciami. Skúmajú sa v nich reakcie dotknutých aktérov po rokoch. Nápadité spracovanie stráca body efektnými, no po čase trochu zdĺhavými kamerovými jazdami chodbami školy. (10.11.2013)

Ono tí severania majú asi fakt vážny problém so šikanou na školách, tento námet je totižto v Škandinávii jeden z najobľúbenejších. Najviac sa mi páčil samotný film Anny Odell, to čo prišlo potom už trocha menej, aj keď to samozrejme bolo potrebné, pretože tu autorka vysvetlila mnoho vecí. Na niektoré otázky, mi však nedala odpoveď, čo je veľká škoda. Tiež to v druhej polovici snímku, a hlavne na záver, chcelo omnoho výraznejšiu konfrontáciu medzi postavami. Ale inak celkom spokojnosť. 70/100 Project 52 Films by Woman. (09.04.2016)

Ja len dúfam, že si Anna týmto filmom konečne po tých dvadsiatich rokoch uľavila a som zvedavá, čo porozpráva vo svojom najbližšom filme. Film ma bavil, Anna vôbec a hudba bola fantastická. (03.02.2016)

MFDF 28.10.2014 Asi jsem očekával víc. Dokument mi přišel moc umělecký. Nějak jsem nepochopil, proč Anna přinese dva hrnky kafe. Z jednoho hrnku nepatrně rozlije kafe, omlouvá se, jako by polila hosta. Dojde pro papírový ubrousek a začne utírat nejdřív zem, pak stůl, nakonec hrnek. Kafe pak odnese a sleduje film... Tak jestli celý "projekt" takhle promyslela, pak jsem nerozkódoval. A upřímně: nechtěl bych být na srazu její třídy - ať už s Annou, nebo bez ní :-) (28.10.2014)

Škoda istej obsahovej nedotiahnutosti, inak by to bolo určite za päť. Videné v rámci projektu 52 films by women. (07.02.2016)

Začátek byl takový, že z něj člověku skoro nabíhala husí kůže, druhá polovina je klidnější a trochu strádala na gradaci, ale pořád byla tak podobně "nepříjemná" atmosférou pro všechny postavy. Téma a způsob vyprávění je opravdu zajímavý, jen škoda, že trochu lépe nezvládla Anna ukočírovat druhou polovinu, jsem každopádně velmi velmi spokojený a myslím, že na ty čtyři hvězdičky to tu s pohodou vyjde. (22.01.2016)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 17 - Švédsko. Téma třídních srazů mě osobně velmi zajímá. Sám jsem totiž pravidelným iniciátorem a organizátorem třídních srazů ze základní školy. Jakmile mám tedy možnost toto téma potkat v literatuře, v divadle nebo v kině, jsem plný očekávání. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že toto je ten pravý film, který mě v rámci Dnů evropského filmu nezklame. A tentokrát jsem se nemýlil. Při první části mi bylo velmi nepříjemně, cítil jsem úzkost a samozřejmě jsem si nemohl nevzpomenout na Rodinnou slavnost a v duchu si potvrdit, tahle vypjatá dramata u stolu umí tak skvěle jen Seveřani. Následující druhý díl mi v hlavě způsobil trochu zmatek, protože jsem si z obsahu přečetl pouze jednu větu, takže jsem vůbec netušil, kam se bude film ubírat. Druhá díl byla hodně specifický, ale neubral na plynu a závěr byl tuze originální. Třídní sraz mi přinesl přesně to, co jsem postrádal u Infiltrátora a Bez slitování - něco nového, nové, nápadité zpracování konkrétního tématu. Anna Odell se s tím vypořádala znamenitě. Závěr Dnů evropského filmu nemohl dopadnout lépe, pro mě malé finále, velké finále mi následně předvedl Fotograf, na nějž jsem přeběhl z Lucerny do Světozoru. (16.04.2015)

[Dny evropského filmu 2015] - Nepamatuji si film, při jehož sledování bych se kdy cítil tak trapně. Nevím co si mám myslet o myšlenkách, které Odellovou vedly k natočení tohoto projektu, který se v první části veze na vlně Rodinné oslavy, ale musím uznat, že tato část mě svou až extrémní vyhroceností velmi bavila. Zato o druhé polovině vůbec nevím, co si mám myslet. Odellová mi přijde přespříliš zahořklá a fanaticky upjatá a z těch konfrontací se mi nedělalo dobře. Rovněž na všechny své spolužáky nevzpomínám s nadšením, ale ... Divné, neopakovatelné, smutné, ale také tak trochu povrchní. Nést si 20 let po ukončení základky hořké vzpomínky na dobu dětských malicherností? Ufff... Popravdě jsem čekal úplně jinou pointu a to takovou, ke které se schylovalo na konci první části (na pány v bílých pláštích :o) ). (09.04.2015)

Spoilery. Outsiderka si natočí film o třídním srazu, na kterém ve skutečnosti nebyla a na kterém si vyřizuje účty se svými spolužáky, kteří jí šikanovali. S natočeným materiálem se je pak snaží konfrontovat. To téma by asi nebylo úplně špatné, ale mě to přišlo už trošku přes čáru. Rozumím tomu, že Anne Odell dostávala ve škole sodu a chápu, že cítí jakési nutkání si to s třídou vyřídit, ale její umanutá a protivná "hrdinka" dosáhla maximálně toho, že jsem jí musel považovat za totální krávu, což samozřejmě výrazně ovlivnilo celkový dojem. 30% (08.06.2015)

Filmov o školskej šikane nikdy nie je dosť a bol som celkovo zvedavý akým spôsobom to pojme Anna. Predstava triedneho zrazu po x rokoch sľubovala veľmi veľa. A aj dávala, zo začiatku. Lenže keď nastúpila do taxíku všetko sa začalo rúcať. Podľa mňa to mohlo pokračovať bez nej. Rád by som si vypočul ako by pokračovala diskusia respektíve zábava. Ale film asi chcel ponúknuť dačo iné. Obhajoba toho šak som bol dieťa neobstojí. Ľudia vyrastú ale povahy sa moc nezmenia, maximálne trošku potlačia ... (05.02.2016)

Z hladiska analýzy postáv vynikajúce. Ale keď sa z toho vyklul "dokument" - tak to pre mňa postrádalo dejový náboj a ten záver, to už bolo umenie pre umenie. Ako mainstreamový divák mám dojem, že je zaujímavejšie zobraziť tému šikana výhradne do detailov prepracovaným hraným filmom plným emócií, než takto. IFF BA 2013. (09.11.2013)

První půlka filmu hooodně dobrá, až za pět hvězd, druhou půlku jsem vnímal spíše jako pomstu režisérky spolužákům, tak za tři hvězdy. Viděno v rámci Challenge Tour 2015 a 22.dnů evropského filmu. (09.04.2015)

Film při kterém se hodně přemýšlelo, a to nejen o obsahu, ale i o formě. Autorský film Anny Odellové je o tom, že minulost není jen to, co bylo, ale i to, co je třeba neustále řešit, aby člověk vůbec mohl hovořit o své vlastní identitě. A minulost se dá i změnit. Nemyslím tím její možné popření nebo její nahrazení milejšími a pro sebe přijatelnějšími představami, nebo tvrzením, že důležité je jen "tady a teď", ale její skutečnou změnu ve vědomí, a to nikoli pouze ve svém vlastním. Anna Odellová řeší otázku: "Když jste mě nepozvali, čemu jste se chtěli vyhnout?" Tématizuje ji a svůj pohled předkládá jiným k posouzení (i když to vypadá, že vyprávění jiných ji ani moc nezajímá - její asertivita je neochvějná). Přesto - při závěrečné písničce od Laurie Andersonové - zo vypadá, že řešení našla, že její nadměrné úsilí nebylo úplně nadarmo... Na třídních srazech se ovšem objevují i další zajímavé otázky (otázka šikany mi přitom rozhodně není cizí). Na jednom srazu ze ZDŠ si holky přizvukovaly: "To byla přece naše nejlepší léta!" Zareagoval jsem: "Tak z toho mě laskavě vynechejte!"... Film ovšem klade, i když již implicitně další řadu otázek. Nejzajímavější se mi zdá vztah šikany k ostrakismu: předchází ji nebo následuje, je s ním vždy spojena, čím trpí dítě víc... a... čím dospělý... Anno Odellová, tlačíš to všechno před sebou! (10.07.2015)

Koncept o konfrontácii šikany zo školských čias na stretávke po 20 rokoch bol veľmi dobrým základom pre schopný film, no to prevedenie pseudo-dokumentu mňa osobne nijako zvlášť neuchvátilo. Skôr mi to prišlo protivné a viacero krát počas filmu som si povzdychol, že s týmto námetom by sa dali robiť divy - len keby to nebolo poňaté touto nevšednou formou. Anna Odell sa pokúsila vytvoriť niečo "iné", no ja by som dal radšej prednosť klasickej epickej forme filmu... (04.06.2015)

Zvrat ve filmu a celá jeho kompozice je hodně povedená a ten začátek je velmi trefně vygradovaný (ano, možná až trochu moc, ale je to umění v umění že...nechci spoilerovat). Jenže potom co se odehraje ten překvapivý přelom mi přišlo, že film ztrácí smysl. Troufám si tvrdit, že jsem pochopila pointu, to co chtěli tvůrci celým filmem říct. Už jsem ale nepochopila proč se celá druhá část filmu odehrávala zrovna tak, jak se odehrávala. Některé rozhovory a situace mi přišly naprosto absurdní nesmyslné, nereálné. Možná jde ale jen o rozdílnou mentalitu a sociální zvyklosti a normy ve Švédsku...Nicméně film nic nikam neposunul. Konstatoval, co konstatovat chtěl, to co všichni víme (ano, ne všichni jsme a ne všichni jsme vždy byli dokonalí/hodní...dosaďte si sem cokoli...) ale závěr( nebo nějaká hlubší pointa) se nekonal, alespoň já jsem ho tam nenašla. Ještě teď se usmívám nad tady již zmiňovanou scénkou s rozlitím čaje nebo kafe, nebo co to bylo. Její podobnost s šikovností se kterou byl tenhle film vytvořen, posuďte asi nejlépe sami. A abych to zakončila pozitivně, líbily se mi závěrečné záběry z ptačí perspektivy :) (08.11.2015)

Třídní sraz je takový polofilm o jedné ukřivděné bývalé žačce,která nebyla pozvána na třídní sraz po 20 letech a tak se rozhodla natočit film o srazu na kterém nebyla a v průběhu natáčení oslovuje bývalé spolužáky s tím,aby se vyjádřili k tomu proč na ní tenkrát ve škole byli zlí a proč jí ignorovali.Po 20 letech jí může těžko někdo ze třídy věrohodně odpovědět na její otázky které jí roky tíží a které má potřebu ve svém filmu ventilovat.Křivdy z minulosti se mají nechat spát pokud to je jen trochu možné,protože každý pokus o jejich nápravu způsobí víc škody než užitku.V každé škole,v každé třídě je někdo oblíben více a někdo méně,nikdy si nejsou oblibou všechny děti rovny a to,že se žáci budou pohybovat školními léty v úplné harmonii je také úplná utopie.Bohužel jsem měl před pár lety také tu čest zažít svůj třídní sraz a hned ještě ten večer jsem věděl,že je to poprvé a naposled neboť to bylo jiné než jsem očekával,atmosféra studená jako psí čumák i když se všichni křečovitě snažili o zábavný průběh večera tak mé zklamání bylo obrovské a jenom mě to utvrdilo v tom,že na minulost se po velké prodlevě nedá navázat. (10.05.2020)