Zátiší

Zátiší/ Zákoutí je pozoruhodným filmem již svojí nepozoruhodností. Nepozoruhodný je především hrdina filmu John May (pozoruhodný Eddie Marsan) a jeho "job". Pozoruhodná jsou naproti tomu zátiší (prolínají se celým film, zvlášť na konci), smysl práce jako takové, možnost změny životního postoje, pokud je stimul dostatečně silný. Autor filmu Uberto Pasolini si dává na čas, aby nás důkladně seznámil s "pohřebákovými zvyky a obyčeji", abychom nakonec zjistili, že je lehce zařaditelný, že takové typy dobře známe z vlastního života. Ale je to jen proto, aby nás ujistil, že nic není neměnné, že rutinní stereotypy netvoří podstatu člověka, a že ze zapšklé kulky může vyklubat barevný motýl. Závěr filmu je dojemný až sentimentální, i když na to musel padnout jeden život. Svůj mezi svými... (12.02.2015)

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím. (31.01.2015)

Malý film, jeden z těch, které vás dovedou okouzlit, i když nutně nejsou veselé, naopak poselství snímku "Zátiší" je spíše smutné. Ale Eddie Marsan byl pro roli vybrán dokonale a sedla mu naprosto skvěle. Finále filmu je tragicky krásné, což se rozhodně ne každému režisérovi povede zvládnout takhle dobře. (01.04.2018)

Neobvyklý námět a ani nevím, jestli jsem něco podobného vůbec viděla, každopádně jsem ráda, že jsem se k němu dostala. Hluboce lidský film, který je o osamělosti nejen mezi živými bytostmi, ale i mezi těmi, kteří zde již nejsou. John May jednu takovou osůbku ztělesňuje a Eddie jí dokonale předložil, ta role mu vysloveně sedla. I ten byt v kterém přežíval John, byl sterilní nebo způsob jeho chování a i když se pohyboval převážně mezi neživými tvory pomalu častěji, vyzařovala z něj lidská dobrota a láska k člověku způsobem, který mě dojímal tak, že jsem si i zaslzela. A závěrečná část, která by jindy ve mně zanechala protichůdné pocity, byla tak všeříkající, že jsem je potlačila. Ano Johne, máš velký důvod se usmívat ! (19.04.2015)

John May svou práci miluje, snad v ní vidí odraz svého posmrtného osudu, kdy zvláštně ztichlým důkazem nedávného života zůstává jen otisk prstů v kelímku s krémem, důlek v polštáři či rozvěšené punčochy - ti náhle nepotřební svědci žití. Vodítkem k existenci drahých pozůstalých je jen pár zažloutlých fotografií, útržkovitý vzkaz, stará adresa... a tady začíná Johnova snaha o poslední úctu, kterou považuje za nutnou - každému, bez rozdílu - vzdát. Není těžké uhodnout, že zřídkakdy pochodí, ale nevyčítá, nesoudí, jen zrezignuje pohledem a odchází psát řeč a vybírat hudbu pro člověka, kterého nikdy neviděl, ale ví o něm víc, než jeho nejbližší... jenže, doba vzdávání úcty nepřeje a Johnova celoživotní práce je označena jako sentimentální a neekonomická, před odchodem tak zbývá poslední klient, soused, kterému viděl do oken, ale nikdy se nepodíval, možná i proto si vyžádá delší lhůtu k nalezení příbuzných špatného manžela, mizerného otce, rváče a kriminálníka - Billyho Stokea... a hádejte co? Jo, Billy měl funus jako král... To ovšem není pointa, tou prostě musíte projít společně s Johnem... Krásný komorní snímek o tom, o čem se nám nechce moc mluvit (existuje hypotéza, že začátkem konce každé vyspělé civilizace byla neúcta ke svým mrtvým), vynikající Eddie Marsan! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (21.04.2015)