Obsahy(1)
Než se osmnáctiletá novicka Anna stane jeptiškou, musí navštívit svou jedinou žijící příbuznou Wandu, o jejíž existenci neměla dosud ani tušení. Ukazuje se, že teta Wanda je bývalá zapálená komunistka a soudkyně, která v 50. letech posílala na smrt kněze a další odpůrce režimu. Nečekané setkání nasměruje Annu na cestu za odkrytím rodinného tajemství, svého židovského původu a svého pravého jména, Ida. Cynická, životem protřelá, avšak vlastním svědomím stíhaná Wanda je v mnohém pravým protikladem Idy, která během společného pátrání poprvé zakouší pokušení vnějšího světa: jazzovou hudbu, svobodu a možnost zamilovat se. Britský režisér polského původu, dvojnásobný držitel ceny BAFTA Paweł Pawlikowski, se s Idou vrací do země svého dětství. Originální a poetický příběh hledání vlastní identity je moderní poctou klasické kinematografii 60. let. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (214)
Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. ()
Tu už nejde o to, komu Ida pasne, komu nie, kto je nadšený z kompozície obrazu, kto by privítal umeleckú nápaditosť za hranou akejsi rozprávačskej nemohúcnosti. Samozrejme, doba zasadenia a prvotný look symbolizuje akúsi zlatú baňu moderného artu zušľachtenia prúdovými smermi čiernobielej estetiky, ale obsah musí skrátka o niečom viac vypovedať. Rád by som ozaj niekedy videl do očí akademikov, do vnútra ich dispozičného zmýšľania. Ida je ťažkou vizuálnou pózou a nezachráni ju ani ani kvalitná formálna práca. Zvyšok je mdlý a bez nápadu. ()
Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% ()
Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] ()
Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru). ()
Galerie (89)
Zajímavosti (8)
- Auto, které se objeví ve filmu, je Wartburg 311. Údajně auto bylo naprosto nepředvídatelné a štáb si užil mnoho zábavy i adrenalinu, zejména si užil produkční štábu. Zároveň ale Wartburg nabízel v kruté polské zimě jediné místo, kde byla snesitelná teplota. (melipa)
- Na pohřbu krvavé Wandy (Agata Kulesza) zazněla i hymna dělnického hnutí – Internacionála. (majky19)
- Postava Wandy (Agata Kulesza) je inspirována skutečnou osobou, jedná se o "krvavou" Helenu Wolińskou. Ta poslala na smrt řadu hrdinů protinacistického a později protikomunistického odboje, včetně duchovních. Údajně to byla žena, která kouřila, pila a vyprávěla vtipy, byla známá tím, že nemohla vystát hlupáky, ale zároveň působila jako srdečná a velkorysá žena. V 90. letech polská vláda žádala o vydání Heleny Velkou Británii. (melipa)
Reklama