Orfeova závěť
-
Testament d'Orphée, Le
-
Testament of Orpheus, The
Drama
Francie, 1960, 83 min
Režie:
Jean CocteauObsah
-
Jedná se o poetickou, poloautobiografickou evokaci režisérova díla. (Pavlínka9)
Jedná se o poetickou, poloautobiografickou evokaci režisérova díla. Komentáře uživatelů k filmu (7)
-
Arbiter
Mistrův testament. Těžce uchopitelné a málo docenitelné bez předchozí znalosti Cocteauovy tvorby. Surrealisticky poetické dílo, které ho, dle vlastních slov, odkrývá až na kost. Motiv Orfea a dalších pouhým prostředkem glorifikace významu básníků jako nadčasových bytostí a seznámení diváka, pěkně po lišácku oklikou, s autorem samotným. Lze jen těžce vyjádřit význam básníků, protože jsou odsouzeni k věčnému životu. Navíc, kromě miliardy těžce interpretovatelných symbolů a alegorických hrátek, to byla i docela sranda :) Milující se pár intelektuálů a ošklivý pes u mě vedou(4.3.2011)
-
Iggy
Film-báseň odkazující na Cocteaův předešlý film Orfeus. Úvahy o životě, poezii a básníkovi. Básník z 18. století (moc sympatický herecký výkon samotného Jeana Cocteaua) uvízl v cestování časem a vyhledá proto vědce, který mu umožní znovuožít v současnosti. Protože ale do tohoto světa nepatří, putuje v šerém bezčasí světem přízraků. Doprovází ho Cégeste, postava z filmu Orfeus. Putují přízračným světem a zažívají těžko popsatelná a mnohoznačná dobrodružství. Setkají se s Heurtebisem (Křehomráz) a princeznou, kteří za trest soudí jiné lidi. Později se básník setká sám se sebou, v kafkovské scéně ho sekretář (Yul Brynner) ujišťuje, že ještě pár minut a setká se s ministrem, prezidentem a králem, kteří ale nikdy nepřijdou. Nakonec se setká se smrtí (v jednom záběru se tu objeví Pablo Picasso) a odchází do podsvětí, cestou míjí oslepeného Oidipa (Jean Marais). Básník má zpočátku dobový kostým, ale v novém světě má i nové šaty. Postupem času je směšován se samotným Cocteauem (mluví o „svých filmech“, policisté chtějí autogram). Film vynalézavě používá záběry pozpátku. V roli třináctiletého vědce se mihne mladičký Jean-Pierre Léaud.(17.4.2007)
-
raroh
Klasicky vzdělaný Cocteau byl umělec do morku kostí a jeho poetické vidění světa uzavírá jednu kapitolu dějin umění, v níž kraloval on, Picasso i surrealisté, u nichž sen a mytologizující imaginace vrtá v lidské duši Freudem i Jungem inspirovaná.(17.3.2011)
-
vypravěč
Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“(24.6.2010)
-
mortak
Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film.(2.5.2011)
-
Frankie
Cocteaova poslední filmová báseň. Pod silnou a těžce stravitelnou vrstvou symboliky a alegorií, probíhá iniciační pozemské putování básníka z "bezčasí", odsouzeného "aby žil".(22.2.2008)
-
arthur.22
Jeden by si myslel, že to bude intelektuálně nesmírně náročná slátanina pouze pro Cocteaua a pár jeho blízkých.. a ona je to přitom taková milá legrácka pro každého (chvílemi se mi zdálo, že Jean a Jára neměli společné jen iniciály). Zabývat se tím, jestli Cocteau byl nebo nebyl příliš zahleděný do sebe, je podle mě plýtvání časem. Chci-li natočit film, snažím se najít co nejzajímavější téma. Jsem-li já sám dost zajímavý, proč to točit o někom/něčem jiném? Je tu pochopitelně spousta vážných momentů k zamyšlení („If you wait long enough.. you change into a waiting room.“), stejně jako více či méně vyvedených vtipů (intelektuální milenci jsou skvělí.. a ten pes.. ten PES!). Jo, tohle budu chtít vidět znovu.(4.10.2011)
