Banda pro sebe

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)

Když si tam povídaj a jeden z nich balí holku a leje jí panáky do koly je to fajn. Nejlepší asi bylo, když celá trojice začne v kavárně dost dlouho předvádět cool taneček. Jakmile ale dojde na loupež ke které celý film směřuje, tak je to bída. Chlapi byli neuvěřitelně neschopný a ta finální přestřelka mě rozesmála. Něco tak trapného, jako umírání jedný postavy jsem fakt dlouho neviděl. Přežije pět kulek a furt pomalu jde a pak tam megakomicky chcípá. Jean-Luc Godard je holt asi moc velkej intelektuál a umí natočit lidi jen když nic nedělaj, protože jakmile se v tom filmu začlo něco dít stala se z něj fraška. (14.01.2011)

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

„♪♫ Françoise Hardy: Oh Oh Cheri.“ Tohle mě namlsalo, bohužel film byl zklamání. Proč? Protože Godard. Stručná charakteristika aneb vyloveno z cizího termitiště: „Dysnarativní heist movie, která dekonstruuje žánrová schémata, film interpretuje... vychovává diváka... zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami.“ A pozor, velmi vypasený termit: „...reakce nediegetického světa na diegetický.“ Teď chvíli česky. Asi mi uniklo poselství filmu. Krást se (ne)má? Obzvláště když se to neumí. Jedna divně hloupá naivka, byť s uhrančivýma očima, v totálním vleku dvou budižkničemů. Tři výstřely by měly stačit. OKÉNKO aka Fr: [][] Pár důvodů, proč film vidět: ♪ ♫ Rád bych se proběhl Louvre. ♪ ♫ Mám holku a chci ji naučit líbat. ♪ ♫ Nemám holku a chci vědět, jak nějakou sbalit. Jednu jí ubalit?  ♪ ♫ Měl jsem holku, ale nechtěla držet ani minutu hu... ticha. ♪ ♫ Chci zjistit, proč měl Godart varovnou cedulku „POZOR! Divácky nevstřícný!“ už na kolíbce. [][] Jo a Matty říkal, že v tom kdosi rozbil nějaký narativ? Já to nebyl! Faustka je mi svědkem, že už to bylo rozbitý... (06.08.2023)

Ke Claudu Brasseurovi jako herci jsem si hledal cestu vždy obtížně: viděl jsem ho dříve v pár dobrých filmech, kde mi příliš svým výkonem nesedl nebo mě naopak dost bavil tam, kde mě zase moc nenadchl film jako celek. Tady si mě snad poprvé Brasseur získal ve skvělém filmu a dlouho jsem jeho Arthurovi fandil směrem k získané náklonosti k Odile víc, než spočátku namyšlenému Franzovi v podání Samiho Freye. Získala si mě opět i krásná Anna Karina, která zde sice oproti jinému režisérovu filmu Žít svůj život působí se svým úsměvem a culíky jako roztomilá holčička, ale neměl jsem problém jí uvěřit i tuhle polohu, dokázal jsem se plně vžít do její problémů dospívání (včetně chvil, kdy má pocit nebo alespoň tak matce říká, že už pomalu nic kolem nemá ráda) a dost jsem trnul, aby její Odila s Arthurem nespadla uprostřed své mladické nerozvážnosti a dlouhodobého znudění ve společnosti toho třetího do děsné bryndy... Hodně mi to připomnělo (včetně přítomnosti stylové taneční scény) o 5 let starší film Jiřího Krejčíka Probuzení s Janou Brejchovou, který mě kdysi chytl a zasáhl podobným způsobem. Akorát zatímco Krejčík jde hodně do psychologie, Jean-Luc Godard si ve svém filmu více pohrává s formou, ale naštěstí v takové míře, aby zachoval souvisle vyprávěný příběh. Pro stoprocentní spokojenost z mé strany a větší uvěřitelnost bych sice přivítal více psychologie v poslední třetině, kdy se charaktery obou mladých mužů v klíčové situaci až nečekaně „vymění“, ale vzhledem k tomu, že Godard (což potvrdí i svým komentářem v závěru) tímto filmem vzdává hold různým různým „černým“ příběhům, i s ohledem na celkový zážitek nad tím přihmouřím oči. Atmosféra Paříže 60. let v černobílých obrazech, velice civilní herectví a vůbec mnohé ty šťastné okamžiky, které si hlavní postavy plně vychutnvávají tady a teď, vytvořilo jedinečné kouzlo celému filmu, který mi velice rychle uběhl. Já si tu podobně vychutnával snad každý okamžik a ač jsem Bandu pro sebe vnímal víc jako drama s úsměvnými momenty, než vyloženě komedii, není nouze o slušnou dávku humoru. Stejně tak jsem si užíval různé odkazy, např. když Arthur s Franzem spontánně na ulici parodují scény z gangsterek, či vtipné hry s formou – když poté, co jeden z trojice v podniku vyhlásí minutu ticha a zastaví se na chvíli i kompletní zvuk filmu, než jeden z nich toto ticho přeruší, nebo když se ve stejné sekvenci místo kamery v rámci záběru vtipně posouvají postavy... Dobový umělecký film o mladých, pro mladé, s nápaditou formou, mi od Godarda velice sedl. [90%] (14.09.2022)