Mý věci

Nasledujúci text obsahuje spoilery. Niežeby na tom záležalo... Bol som zvedavý najmä na to, ako si Petri poradí s každodennými problémami. Spočiatku to bolo fajn - spánok v kabáte, čistenie zubov prstom... Potom sa ukázalo, že na ďalšie služby (nákupy, pranie... ) má spústu poskokov a potom film úplne prestal byť o veciach. Škoda. Fajn myšlienka, ale vytratila sa príliš rýchlo (30.12.2019)

Na počátku se zrodil skvělý nápad na skvělý experiment. Zbavit se všech věcí a pak si každý den po dobu jednoho roku brát po jedné věci nazpět. Skoro to vypadalo, že bychom se hravým způsobem mohli dozvědět něco o tom, co ve skutečnosti potřebujeme k životu. Tak tomu ale není. Spíše zjišťujeme, že hlavní protagonista a zároveň režisér měl doma opravdu moc věcí, kterých se potřeboval zbavit, navíc se s ním rozešla přítelkyně, tak bylo třeba se zabavit nějak jinak. Na začátku to i funguje. Petri přespává v kabátu, z okna si dělá provizorní ledničku, navíc to tu a tam koření příjemným humorem. Ve chvíli kdy si zpět do bytu přinese dostatek věcí k životu, přestává ho tahle hra bavit a na scénu vstupuje jeho nová přítelkyně. Bohužel tato osobní rovina zastínila původní záměr a režisér se už moc nevěnuje hromadění věcí po tom, co jich má dostatek k "přežití". Spokojuje se s pouhým konstatováním, že těchto pár věcí mu stačí a další si vezme až s časovým odstupem. I přes vyprchání původního záměru je dokument vizuálně poutavý a ke konci má člověk pocit jako by sledoval osud hrdiny v hraném filmu. Ono v průběhu filmu mě kolikrát napadlo: Neni tohle už náhodou až moc inscenované? Režisér po filmu tvrdil, že nebylo. Dobrá, ale rozhodně to tak působilo. (10.03.2014)

Rozhodně stojí vidět tento dokument o věcech a nejen o nich. Začátek filmu je výborný a jen samotná myšlenka autora uskladnění všech svých věcí a následné postupné navrácení těchto předmětů je úžasná. Postupem času samozřejmě odpadá úvodní nadšení, jelikož hrdina snímku už téměř všechno má, ale stále je zajímavé sledovat jeho osudy. Například scéna s kolem v parku či rozhovory s babičkou jsou skvělé. Nakonec zjištujeme, že věci nejsou to podstatné co potřebujeme, ale je to láska a přátelství kolem nás. (01.04.2014)

Nepotřebujeme tolik věcí. Skvělej nápad. Ráda bych ho aplikovala na sebe. Pokusím se. Zbavit se všeho haraburdí, ke kterýmu mě nepojí opravdu silnej citovej vztah, se bude hodit. Jeho byt - vypadl mnohem líp, když v něm bylo minimum potřebného. Líbí se mi tenhle styl osobního dokumentu, není to přehnanej narcismus, ale schopnost obětovat se pro svoje téma, protože nikdo jinej by nebyl ochoten. Jen se mi zdá, že bylo až příliš jasný, k čemu dospěje - vlastně nepřinesl žádný nečekaný zjištění. Možná byl ke konci trochu patetickej, ale nevadí mi to, odpouštím mu to. A že jen na celkem velké ploše osmdesáti minut řekl něco, co jsme tušili - nevadí, bylo to dobrý. Provokuje tématem - trochu, v době a místě, kde všichni touží mít všeho co nejvíc a taky se jim to víc než kdy dřív daří. Plus: Babička s krásným úsměvem, ale to se nedá vyzdvihovat jako podstatná přednost - někteří lidé v určitém věku prostě vypadají dojemně a nemůžou za to. (25.09.2014)

Dokument krásně shrnuje nešvar dnešní doby. Aneb jak zaznělo na přednášce v hodinách environmentalistiky: "Nikdy nebudeme mít všechno dost nové, dost IN." Doba je nemocná hmotou a po duchu si stýská. Snímek není kvalitní jen základní nosnou myšlenkou, ale i kamerou, perfektním střihem, sympatickým humorem a především dalšími odbočkami od hlavní myšlenky. Přátelství (jen ta pravá se obejdou bez mobilu). Lásky (když není stojí všechno za prd). Stáří (do hrobu si odneseme doslova a do písmene jen ten kabát). Rodina (má držet pohromadě). A tak dále. Ne nadarmo vyhrál tento dokument diváckou anketu v Brně (2014). Dávám tedy lepší čtyři hvězdičky. Pátou si šetřím nevím na co :). Můžete shlédnout v jednom, ale i v jakémkoliv jiném počtu. Sledujte web www.promitejity.cz, kde se objevují dokumenty z festivalu Jeden svět, které je možné si znovu promítnout zdarma. (25.03.2014)