poster

Luton (festivalový název)

  • Řecko

    Luton

  • anglický

    Luton

    (festivalový název)

Drama

Řecko, 2013, 100 min

(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (5)

  • Jenda
    *

    Tenhle film nemá příběh - jde vlastně o zdlouhavé obrazy (často pouze záběry na část těla nebo rozostřené pozadí scény) ze života tří frustrovaných Řeků (ať již nedostatkem lásky, nezájmem rodičů, nebo plochým rodiným životem) bez zjevného vývoje a s vyvrcholením filmu tak rozplizlým, že se snad ani nedá považovat za konec a již vůbec ne za prozření postav. Co se však Konstantatovi povedlo je přenést na diváka znuděnost a jakýsi "vopruz" všedního dne hlavních hrdinů... cítili jsme je zřejmě téměř všichni.(18.9.2014)

  • JitkaCardova
    *****

    NEJKVALITNĚJŠÍ a nejpozoruhodnější film Fresh Film Festivalu 2014 (spolu s Concrete Night a Night Moves), nicméně jeden z nejméně vstřícných a poplatných diváckým potřebám. Tak fascinující a chytře a napínavě zpracovaný snímek, že jsem mu podlehla, přitakala a shlédla ho během festivalu dvakrát, šťastná, že ho do projekce prozíravě dvakrát zařadili - neboť film je stavěný tak, aby napodruhé s obeznámeným divákem pracoval jinak, stejně výživně a stejně nemilosrdně jako napoprvé. A pokud by se řízením osudu objevil na plátnech znovu, půjdu i potřetí - protože jednotlivé scény jsou samy tak niterně dramatické a tak plné výmluvných a zcela přirozených detailů, že je pořád čemu se očima i vnímáním věnovat a sledovat, jak narůstá smysl filmu i vědomí jeho výpovědi, a jak beze švů souzní s tím, co se děje venku ve světě, jakmile opustíte kino a potkáte prvního člověka. *** PŘEDEVŠÍM - není to film o Řecku, jen na jedné z krajin nejviditelnějších propadů evropské unijní a vůbec celosvětové konzumační mise sleduje vnitřní rozčarování a nenaladěnost lidí lapených uvnitř, to dnes už dávno tak přešponované pnutí sociální sítě, že jakékoli snaživé pohybování se po ní je už jen úmorné a ducha ubíjející, předem prohrané, lepkavé jako pavučina, z níž není úniku. Film staví na neuvěřitelně jednoduchém, a o to více strhujícím přístupu k vyprávění (a ano, příběh tam je) - postupně skrze záběry na různé důvěrně známé všednodenní činnosti zaostřujeme na tři různé postavy - mladíka, který končí střední školu, osamělou úřednici ve středním věku s neplodným vztahem a opotřebovaného otce neduživé a ochablé rodiny (tlustá ucajdaná bréca za manželku a dva obrýlení rachetičtí usoplení haranti). Všichni tři protagonisté náleží k dnešnímu vzorku aktivní populace a film s houstnoucí dusivou atmosférou neúhybně a trpělivě sleduje aktivity, jimiž tráví čas, ať už pracovní, společenské nebo volnočasové - nejde uniknout vědomí, jak nesmyslné, nehezké a ducha utloukající všechny sledované činnosti jsou - jak zbůhdarma konzumují (naše) lidské životy, drahocenný čas k zázrakům, a jak odporně známé jsou z našeho vlastního prostředí... *** PŘESTO tady od samého počátku je na všech třech hrdinech znát jakási nepochopitelná vnitřní síla, srovnanost, klid, s nímž k těmto sebestravujícím, jalovým činnostem přistupují, dokonce snad jistá škodolibost a umanutost, s níž se jimi nechávají omílat, aniž by je to vnitřně drásalo, a jejímuž zdroji nerozumíte, nechápete, jaktože se nebrání, nezoufají si v nehezkých okolnostech svého poklidného rozmělňování, pokud si jich jsou tak dobře a ostře vědomí, jak nám geniální kamera fyzicky předvádí - ve frontách, drobných ústrcích, na běžeckých trenažérech, na veřejných záchodcích diskobaru, v ušmudlaném krámku, mezi upocenými a příliš se tisknoucími úředníky ve výtahu, na pláži mezi samými nehezkými tlouštíky, u stolu, mechanicky přežvykující nad plným talířem, rezignovaně se pohybující v hluchotě nefunkčních mezilidských vztahů, v kójích svých samot mezi lidmi, kteří k sobě přistupují zcela odosobněně, kupčící, spolupracující jako kovové součástky, navzájem se všudypřítomně ponižující... *** PONÍŽENÍ, inherentní veškerému mezilidskému jednání v dnešní společnosti, je v neústupném hledáčku filmu. A cítíte, jak se stupňuje jistota, že takový zdroj síly, který jim dovoluje to vědomě snášet, pro ty tři existuje, s každým záběrem je vám jeho přítomnost jasnější, ale nemůžete na něj zaostřit, je stále mimo kameru, napíná vaši zvědavost, která roste spolu s dusivostí scén - přitom každá je napínavá sama o sobě, skrze ten podivně zarytý přístup, téměř kochání se zvráceností oněch nehezkých situací až do konce, rodinných, společenských i samotářských selhávání smyslu života minutu za minutou, které míjejí nesnesiteně pomalu, a zároveň děsivě rychle, rozkošnické zpíjení se nízkostí a povrchností všech dnešními zákony schválených lidských činností, dekadentní vyžívání se v těch scénách tajtrlíkování, ono smyslné zakoušení trapna a zvrhlosti všedních banalit, od pubertálních polibků po sex mezi nedojedenou večeří o hranu stolu (ochablý samec s tlustou samicí), to soustředěné generování trapna, kde kamera téměř spiklenecky spolupracuje s hrdiny, a ten fenomenální zvuk, kdy slyšíte každou slinu pubertálních polibků nebo zasunutí špinavého penisu a doslova cítíte, jak si v duchu oba přehrávají ty nehloupější myšlenky a jak se totálně míjejí, v mizérii největšího možného odcizení sobě samým i navzájem, a přesto - jeden z nich si to rozhodně s nepochopitelným nadhledem a pronikavostí užívá... To vás nemůže přestat provokovat a fascinovat a vyhlížíte pointu. *** VŠICHNI tři hrdinové používají s jakýmsi skrytým, ale stále zřejměji existujícím záměrem a osobní silou svá těla, reflektující mysli i emoční rejstříky, aby si tyhle každodenní odporné činnosti, výkvět globální konzumní civilizace, odžilli doslova na dřeň - rozdírají se o ně s naprosto hmatatelným, konkrétním uchvácením, záměrně zesilují jejich účinek, místo aby polykali anestetika jako zbytek poslušné populace - a hlavně jsou přitom zároveň téměř nadlidsky disciplinovaní, nenápadní, dokonale se ovládají - což je jen další projev, z nějž lze vytušit ten zdroj obrovské vnitřní síly, která jim dovolí se z toho ohavného ponižujícího kolotoče, v němž jsou lapení, nezbláznit. To už jste opravdu zvědaví - co jim umožňuje takhle denně žít, aniž by toho do morku kostí litovali, třásli se nebo řvali hrůzou, jestliže jsou si toho tak citlivě vědomí? (Chápejte, film nás o ničem z toho polopaticky neinformuje, nementoruje, všechno to z plátna silně prýští všemi póry, tak bravurní a fyzická je kamera i zvolený obesrvační přístup, stupňování fyzična, síly i napínání zvědavosti, jak se to snést.) *** A pak přijde ZLOM - ve vyprávění. Naprosto nečekané odhalení zdroje. Na moment vás napadne Mechanický pomeranč. Tak TOHLE dělají, když je kamera nevidí - vzpomínky na tohle je udržují v klidu, když se přes den potýkají s hloupostí a zabedněností těch nechutných postav kolem sebe, s principy kolotoče, který kolem sebe šíří jen zvratky a tělesné pachy tísně, bezmoci a tuposti svých vězňů a z nějž se nejde odpoutat, protože není kam - dneska všude je tentýž sebekonzumující a sebereplikující, krutě poživačný kolotoč. *** Jenže zatímco v Mechanickém kolotoči, když získáte nadhled, lze z činnosti násilných mladíků načerpat naději, neboť chápete, že se skutečně osvobozují, vymaňují se krumpáčem násilí z tuposti zbytnělé otupělé společnosti, že jsou nadaní vnímáním krásy, estetikou, že se probíjejí ven, tady přijde nové a finálně zdrcující pochopení - tihle tři se nemají kam probít, kam osvobodit, a vědí to - jejich násilí je červí dírou obrácenou do sebe, oni tohle mstivé vybíjení dělají jen proto, aby vůbec měli sílu se v tom zbytečném kolotoči udržet, zůstat v něm při vědomí, jen obnovují rovnováhu nechutností z tuposti a mstivé bdělosti. Točí se dokolečka jako lapení toulaví psi za vlastním zablešeným ocasem, naprosto jasně si vědomí, že není kam z té pasti kšírů uniknout, že je má dobrovolně na hubě celý oblbnutý, zanalgetizovaný svět. O to zvrhleji a zoufaleji ho tedy roztáčejí dál opačnou silou, zevnitř, o to rozkošničtěji si užívají dekadentní emoce, že jiné se jim ani nemají kde nabídnout. Všechno je prodejné a ochablé, odvozené a zmechaničtělé. Sledujeme dnešní dekadenci Evropy, červí hemžení v konzervě s dávno prošlým datumem spotřeby, kde se tučné larvy živí na třech bdělých myslích, jež si toho jsou vědomy, a se zbytky vtipu do těch moučných nevábných tvorů šťouchají. Tohle je nejvíc, co lze ještě z mrzkých společenských pohybů vytěžit. *** A NÁZEV filmu - Luton - je pak finální jízlivou pointou. Musí vám být jasné, že Luton není únikem, že Luton je pokračováním - příštím dějištěm. Jako diváka vás kamera nechá si představovat i to, že mladík už na letišti v tom opuštěném batohu nechává nejspíš ležet bombu, sleduje, kdo to odnese, z nadhledové roviny filmu to málem stejně nelítostně přejete všem, nechutně vypaseným konzumentům mcdonaldových i univerzitních laskomin nebo snaživému mladému párečku se zářně naplánovanou červí budoucností podle moderních příruček. Během téhle globální scény na letišti vám nejpozději dojde, že mladík nemá kam uniknout, že ho čeká jen jiný kolorit téhož - že v Lutonu rychle rozehraje stejnou hru, a bude-li mít veliké štěstí, najde pár spoluhráčů, aby neskomíral úplně sám. *** JAKMILE překonáte první šok a odpor (což se bohužel většina diváků neodhodlala udělat) a začnete si filmovou výpověď bez předsudků pozorně užívat, odvíjí se před vámi propracované a fascinující umělecké dílo, nepoplatné ani filmovému konzumu (ani tomu alternativnímu) a naprosto bytostně vtělené dnešku a z něj srozumitelné ve své nezbytnosti - tohle muselo vzniknout a bože zaplať, že se někdo tak udatný a svojský objevil. Pak si začnete užívat všechny ty jemné detaily, vnitřní pnutí a pointy jednotlivých scén a jejich postupně, neotřesitelně sílící gradaci - pak se může konečně dostavit i pochopení, že vlastně to, co hrdinové společně podnikají, je plné rafinovanosti, jisté jemnosti, humoru a surové empatie a že doopravdy vážně přes zdánlivou brutalitu nikomu neublíží - neznásilní bloňdatou holčinu, tu jenom mentorsky vylekají, a drsně ojedou až protřelou kurvu, což je samo o sobě umění (a kolikrát přetočená ironie je v tom). Zdánlivě brutálně zkopanou stařenku přece jen nejvíc zraní až tím, že jí rozmatlají po obličeji blivajz z jejích vlastních hnusných převařených těstovin ze supermarketu - pak vám může dojít, že kopance prostě ve skutečnosti vždycky vypadají surově, aniž by byly fatální, a že ta šmatlavá cuchta sténá nejvíc až ponížením z vlastní trapnosti - nen důvod, aby stařenky nebyly hezké, mrštné, vitální - není důvod, aby lidé umírali tlustí, hnusní, tupí a nemocní - nemoc a ošklivost není omluva, ale sebeobžaloba! Úhořovitého vychcánkovského imigranta si podají nejvíc vybraně - těmi jemňounkými, přátelsky otcovskými fackami za bílého dne před zraky policistů... Musíte vynaložit úsilí pochopit, jak sofistikovaně citlivé, jak inteligentní jedince s originálním potenciálem tu sledujete, jak si užívají vlastní zmarňování, protože jim na sklonku téhle žluklé a přežilé společnosti, v téhle zmarněné době, nic progresivnějšího nezbývá než ten nevyřčený akt jejich spoluspiklenectví. Upřímější, zoufalejší a svrchovaněji umělecky ztvárněnou výpověď o dnešní společnosti vzájemně se zaživa pohřbívajících lidí s hlavou dobrovolně strčenou do hromady vlastních vršících se výkalů aby člověk pohledal. Čili nakonec to hlavní: film sám mluví o svém tvůrci jako o nejskrytější postavě a komentátorovi toho, co jsme sledovali na plátně - ukazuje, že přeci jen je cesta ven: natočit takový film, nastavit takové zrcadlo, udržet si takový odstup, dát tak úzkým, otrle vybalancovaným způsobem průchod vlastní rozežité genialitě, originalitě a schopnosti nadhledu a reflexe, a tak se nenechat strávit tím bezcílným konzumním kolotočem, který se stal nejen z celé Evropy, ale dnes už jen v rozdílných kolotritech a hávech pomalu z celého světa. A hlavně - nebát se nepodlehnout ani těm navinulým populárním řečičkám o humanitě, solidaritě, morálce, etice, alternativě atd., které také slouží jenom ke zvýšení a zatraktivnění globálního obchodu s bílým masem a šedou hmotou nás všech.(4.10.2014)

  • WillBlake
    *****

    Doufám, že tenhle komentář bude tak nejasný, jak jen je to u komentáře na csfd možné. Kdybych popsal, o co tady zhruba jde, k čemu to vede a jaké filmy mi to připomnělo, tak tě možná připravím o neklid, s kterým operuje snad každá scéna. Respektive měl bys konkrétnější představu o jejich účelu. Konstantatos má mj. výborné nápady na průběh těchhle scén, jejich snímání, střih a nechybí mu smysl pro detail, ani pro vyšší sdělení. Řekové to poslední roky neskutečně hrnou.(27.3.2015)

  • noby
    ***

    Vcelku zajímavý pohled na souboj s normalitou přes ventilaci frustrací, na obtížnost i finální marnost takové cesty. Bohužel typicky rozplizlý a neschopný najít hranici mezi přenosem frustrace na diváka a vytvářením frustrace úplně nové. Téměř všechen vývoj se navíc odehrává u diváka. Dojem pro mne zvedá konec, který nakonec určuje vyznění filmu (a který, ač na film až úderný, stejně mohl být kratší).(18.9.2014)

  • foils
    ***

    Trojice postav si vybíjí svou frustraci na bezbranných chudácích, kteří jsou na tom ještě hůř než oni. (Omlouvám se za částečný spoiler, ale bez něj se těžko o tomto filmu nějak bavit.) Z čeho jejich frustrace pramení? To je nám ukázáno na dlouhých, často statických záběrech činností, jejichž úmornost je snad každému důvěrně známá. Kamera je největším kladem tohoto filmu a taky důvodem, proč nedávám nižší hodnocení. A teď zápory: Jednak se totéž dalo sdělit na zhruba poloviční stopáži, ale hlavně poselství filmu vyznívá trochu jako vydírání ve stylu: "Jestli nám, Západe, nevyřešíš naše problémy, tak něco uvidíš."(21.9.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace