Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Pečlivě komponované záběry sledující nicotu každodenního života několika postav. Někomu schází citové vzplanutí, někdo se propadá do monotónnosti své práce, někdo potlačuje tuhost a odcizenost buržoazních rodičů. Vše míří k mrazivému prozření. Snímek Luton zobrazuje sterilní konstrukcí znepokojivý portrét současného Řecka, nesoucí se v již prošlapané atmosféře a stylu strohých satir jejich „divné nové vlny" (Špičák, Attenberg,...) (Fresh Film Fest)

(více)

Recenze (12)

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

NEJKVALITNĚJŠÍ a nejpozoruhodnější film Fresh Film Festivalu 2014 (spolu s Concrete Night: https://www.csfd.cz/film/351320-noc-v-betonu), nicméně jeden z nejméně vstřícných a poplatných diváckým potřebám. Tak fascinující a chytře a napínavě zpracovaný snímek, že jsem mu podlehla, přitakala a shlédla ho během festivalu dvakrát, šťastná, že ho do projekce prozíravě dvakrát zařadili - neboť film je stavěný tak, aby napodruhé s obeznámeným divákem pracoval jinak, stejně výživně a stejně nemilosrdně jako napoprvé. A pokud by se řízením osudu objevil na plátnech znovu, půjdu i potřetí - protože jednotlivé scény jsou samy tak niterně dramatické a tak plné výmluvných a zcela přirozených detailů, že je pořád čemu se očima i vnímáním věnovat a sledovat, jak narůstá smysl filmu i vědomí jeho výpovědi, a jak beze švů souzní s tím, co se děje venku ve světě, jakmile opustíte kino a potkáte prvního člověka. *** PŘEDEVŠÍM - není to film o Řecku, jen na jedné z krajin nejviditelnějších propadů evropské unijní a vůbec celosvětové konzumační mise sleduje vnitřní rozčarování a nenaladěnost lidí lapených uvnitř, to dnes už dávno tak přešponované pnutí sociální sítě, že jakékoli snaživé pohybování se po ní je už jen úmorné a ducha ubíjející, předem prohrané, lepkavé jako pavučina, z níž není úniku. Film staví na neuvěřitelně jednoduchém, a o to více strhujícím přístupu k vyprávění (a ano, příběh tam je) - postupně skrze záběry na různé důvěrně známé všednodenní činnosti zaostřujeme na tři různé postavy - mladíka, který končí střední školu, osamělou úřednici ve středním věku s neplodným vztahem a opotřebovaného otce neduživé a ochablé rodiny (tlustá ucajdaná bréca za manželku a dva obrýlení rachetičtí usoplení haranti). Všichni tři protagonisté náleží k dnešnímu vzorku aktivní populace a film s houstnoucí dusivou atmosférou neúhybně a trpělivě sleduje aktivity, jimiž tráví čas, ať už pracovní, společenské nebo volnočasové - nejde uniknout vědomí, jak nesmyslné, nehezké a ducha utloukající všechny sledované činnosti jsou - jak zbůhdarma konzumují (naše) lidské životy, drahocenný čas k zázrakům, a jak odporně známé jsou z našeho vlastního prostředí... *** PŘESTO tady od samého počátku je na všech třech hrdinech znát jakási nepochopitelná vnitřní síla, srovnanost, klid, s nímž k těmto sebestravujícím, jalovým činnostem přistupují, dokonce snad jistá škodolibost a umanutost, s níž se jimi nechávají omílat, aniž by je to vnitřně drásalo, a jejímuž zdroji nerozumíte, nechápete, jak to, že se nebrání, nezoufají si v nehezkých okolnostech svého poklidného rozmělňování, pokud si jich jsou tak dobře a ostře vědomí, jak nám geniální kamera fyzicky předvádí - ve frontách, drobných ústrcích, na běžeckých trenažérech, na veřejných záchodcích diskobaru, v ušmudlaném krámku, mezi upocenými a příliš se tisknoucími úředníky ve výtahu, na pláži mezi samými nehezkými tlouštíky, u stolu, mechanicky přežvykující nad plným talířem, rezignovaně se pohybující v hluchotě nefunkčních mezilidských vztahů, v kójích svých samot mezi lidmi, kteří k sobě přistupují zcela odosobněně, kupčící, spolupracující jako kovové součástky, navzájem se všudypřítomně ponižující... *** PONÍŽENÍ, inherentní veškerému mezilidskému jednání v dnešní společnosti, je v neústupném hledáčku filmu. A cítíte, jak se stupňuje jistota, že takový zdroj síly, který jim dovoluje to vědomě snášet, pro ty tři existuje, s každým záběrem je vám jeho přítomnost jasnější, ale nemůžete na něj zaostřit, je stále mimo kameru, napíná vaši zvědavost, která roste spolu s dusivostí scén - přitom každá je napínavá sama o sobě, skrze ten podivně zarytý přístup, téměř kochání se zvráceností oněch nehezkých situací až do konce, rodinných, společenských i samotářských selhávání smyslu života minutu za minutou, které míjejí nesnesitelně pomalu, a zároveň děsivě rychle, rozkošnické zpíjení se nízkostí a povrchností všech dnešními zákony schválených lidských činností, dekadentní vyžívání se v těch scénách tajtrlíkování, ono smyslné zakoušení trapna a zvrhlosti všedních banalit, od pubertálních polibků po sex mezi nedojedenou večeří o hranu stolu (ochablý samec s tlustou samicí), to soustředěné generování trapna, kde kamera téměř spiklenecky spolupracuje s hrdiny, a ten fenomenální zvuk, kdy slyšíte každou slinu pubertálních polibků nebo zasunutí špinavého penisu a doslova cítíte, jak si v duchu oba přehrávají ty nehloupější myšlenky a jak se totálně míjejí, v mizérii největšího možného odcizení sobě samým i navzájem, a přesto - jeden z nich si to rozhodně s nepochopitelným nadhledem a pronikavostí užívá... To vás nemůže přestat provokovat a fascinovat a vyhlížíte pointu. *** VŠICHNI tři hrdinové používají s jakýmsi skrytým, ale stále zřejměji existujícím záměrem a osobní silou svá těla, reflektující mysli i emoční rejstříky, aby si tyhle každodenní odporné činnosti, výkvět globální konzumní civilizace, odžilli doslova na dřeň - rozdírají se o ně s naprosto hmatatelným, konkrétním uchvácením, záměrně zesilují jejich účinek, místo aby polykali anestetika jako zbytek poslušné populace - a hlavně jsou přitom zároveň téměř nadlidsky disciplinovaní, nenápadní, dokonale se ovládají - což je jen další projev, z nějž lze vytušit ten zdroj obrovské vnitřní síly, která jim dovolí se z toho ohavného ponižujícího kolotoče, v němž jsou lapení, nezbláznit. To už jste opravdu zvědaví - co jim umožňuje takhle denně žít, aniž by toho do morku kostí litovali, třásli se nebo řvali hrůzou, jestliže jsou si toho tak citlivě vědomí? (Chápejte, film nás o ničem z toho polopaticky neinformuje, nementoruje, všechno to z plátna silně prýští všemi póry, tak bravurní a fyzická je kamera i zvolený obesrvační přístup, stupňování fyzična, síly i napínání zvědavosti, jak se to snést.) *** A pak přijde ZLOM - ve vyprávění. Naprosto nečekané odhalení zdroje. Na moment vás napadne Mechanický pomeranč. Tak TOHLE dělají, když je kamera nevidí - vzpomínky na tohle je udržují v klidu, když se přes den potýkají s hloupostí a zabedněností těch nechutných postav kolem sebe, s principy kolotoče, který kolem sebe šíří jen zvratky a tělesné pachy tísně, bezmoci a tuposti svých vězňů a z nějž se nejde odpoutat, protože není kam - dneska všude je tentýž sebekonzumující a sebereplikující, krutě poživačný kolotoč. *** Jenže zatímco v Mechanickém kolotoči, když získáte nadhled, lze z činnosti násilných mladíků načerpat naději, neboť chápete, že se skutečně osvobozují, vymaňují se krumpáčem násilí z tuposti zbytnělé otupělé společnosti, že jsou nadaní vnímáním krásy, estetikou, že se probíjejí ven, tady přijde nové a finálně zdrcující pochopení - tihle tři se nemají kam probít, kam osvobodit, a vědí to - jejich násilí je červí dírou obrácenou do sebe, oni tohle mstivé vybíjení dělají jen proto, aby vůbec měli sílu se v tom zbytečném kolotoči udržet, zůstat v něm při vědomí, jen obnovují rovnováhu nechutností z tuposti a mstivé bdělosti. Točí se dokolečka jako lapení toulaví psi za vlastním zablešeným ocasem, naprosto jasně si vědomí, že není kam z té pasti kšírů uniknout, že je má dobrovolně na hubě celý oblbnutý, zanalgetizovaný svět. O to zvrhleji a zoufaleji ho tedy roztáčejí dál opačnou silou, zevnitř, o to rozkošničtěji si užívají dekadentní emoce, že jiné se jim ani nemají kde nabídnout. Všechno je prodejné a ochablé, odvozené a zmechaničtělé. Sledujeme dnešní dekadenci Evropy, červí hemžení v konzervě s dávno prošlým datumem spotřeby, kde se tučné larvy živí na třech bdělých myslích, jež si toho jsou vědomy, a se zbytky vtipu do těch moučných nevábných tvorů šťouchají. Tohle je nejvíc, co lze ještě z mrzkých společenských pohybů vytěžit. *** A NÁZEV filmu - Luton - je pak finální jízlivou pointou. Musí vám být jasné, že Luton není únikem, že Luton je pokračováním - příštím dějištěm. Jako diváka vás kamera nechá si představovat i to, že mladík už na letišti v tom opuštěném batohu nechává nejspíš ležet bombu, sleduje, kdo to odnese, z nadhledové roviny filmu to málem stejně nelítostně přejete všem, nechutně vypaseným konzumentům mcdonaldových i univerzitních laskomin nebo snaživému mladému párečku se zářně naplánovanou červí budoucností podle moderních příruček. Během téhle globální scény na letišti vám nejpozději dojde, že mladík nemá kam uniknout, že ho čeká jen jiný kolorit téhož - že v Lutonu rychle rozehraje stejnou hru, a bude-li mít veliké štěstí, najde pár spoluhráčů, aby neskomíral úplně sám. *** JAKMILE překonáte první šok a odpor (což se bohužel většina diváků neodhodlala udělat) a začnete si filmovou výpověď bez předsudků pozorně užívat, odvíjí se před vámi propracované a fascinující umělecké dílo, nepoplatné ani filmovému konzumu (ani tomu alternativnímu) a naprosto bytostně vtělené dnešku a z něj srozumitelné ve své nezbytnosti - tohle muselo vzniknout a bože zaplať, že se někdo tak udatný a svojský objevil. Pak si začnete užívat všechny ty jemné detaily, vnitřní pnutí a pointy jednotlivých scén a jejich postupně, neotřesitelně sílící gradaci - pak se může konečně dostavit i pochopení, že vlastně to, co hrdinové společně podnikají, je plné rafinovanosti, jisté jemnosti, humoru a surové empatie a že doopravdy vážně přes zdánlivou brutalitu nikomu neublíží - neznásilní blonďatou holčinu, tu jenom mentorsky vylekají, a drsně ojedou až protřelou kurvu, což je samo o sobě umění (a kolikrát přetočená ironie je v tom). Zdánlivě brutálně zkopanou stařenku přece jen nejvíc zraní až tím, že jí rozmatlají po obličeji blivajz z jejích vlastních hnusných převařených těstovin ze supermarketu - pak vám může dojít, že kopance prostě ve skutečnosti vždycky vypadají surově, aniž by byly fatální, a že ta šmatlavá cuchta sténá nejvíc až ponížením z vlastní trapnosti - není důvod, aby stařenky nebyly hezké, mrštné, vitální - není důvod, aby lidé umírali tlustí, hnusní, tupí a nemocní - nemoc a ošklivost není omluva, ale sebeobžaloba! Úhořovitého vychcánkovského imigranta si podají nejvíc vybraně - těmi jemňounkými, přátelsky otcovskými fackami za bílého dne před zraky policistů... Musíte vynaložit úsilí pochopit, jak sofistikovaně citlivé, jak inteligentní jedince s originálním potenciálem tu sledujete, jak si užívají vlastní zmarňování, protože jim na sklonku téhle žluklé a přežilé společnosti, v téhle zmarněné době, nic progresivnějšího nezbývá než ten nevyřčený akt jejich spoluspiklenectví. Upřímnější, zoufalejší a svrchovaněji umělecky ztvárněnou výpověď o dnešní společnosti vzájemně se zaživa pohřbívajících lidí s hlavou dobrovolně strčenou do hromady vlastních vršících se výkalů aby člověk pohledal. Čili nakonec to hlavní: film sám mluví o svém tvůrci jako o nejskrytější postavě a komentátorovi toho, co jsme sledovali na plátně - ukazuje, že přeci jen je cesta ven: natočit takový film, nastavit takové zrcadlo, udržet si takový odstup, dát tak úzkým, otrle vybalancovaným způsobem průchod vlastní rozežité genialitě, originalitě a schopnosti nadhledu a reflexe, a tak se nenechat strávit tím bezcílným konzumním kolotočem, který se stal nejen z celé Evropy, ale dnes už jen v rozdílných koloritech a hávech pomalu z celého světa. A hlavně - nebát se nepodlehnout ani těm navinulým populárním řečičkám o humanitě, solidaritě, morálce, etice, alternativě atd., které také slouží jenom ke zvýšení a zatraktivnění globálního obchodu s bílým masem a šedou hmotou nás všech. *~ () (méně) (více)

Radko 

všechny recenze uživatele

Alegória ničoty. Biologický náhľad do života cez mikroskop oveľa výživnejšie dokázal sprostredkovať Jaroslav Papoušek v geniálnom filme Ecce homo Homolka a v jeho dvoch pokračovaniach. Pretože popri malosti a trápnosti prežívania nezabudol na humor. Ten je v Lutonovi použitý len veľmi diétne a mimochodom. Ukázané žitie nie je ani vtipné, ani podané s nadhľadom. Jednoducho proste je. Krámy sa často dostavia náhle a nečakane, stredoškolské vášnivé cumľanie často nemá očakávané vyvrcholenie, vzťahy stredného veku často založené len na sexe, usadené manželstvá príliš vzrušenia neponúkajú. Čo ostáva? Do politiky sa hrdinovia montovať moc nechcú. Recepty blízke Zlatému úsvitu, kotlebovcom, či neo-liberálom, založeným na odpise bezdomovcov, starcov, dôchodcov, prostitútok, transvestitov a imigrantov sú tu stále. Tak čo by sme si nekopli?, povedia si intelektom menej obdarení, i kopnú si, zapália. Lenže tento umelý konštrukt nesedí pre zvolenú observačnú metódu. Lebo je umelý a neživotný. Ako potom môžeme pozorovať bežný život v umelom nastavení? Frustrácia sa totiž najčastejšie vybíja v rodinách a v práci. Celé to sedí len ako alegorický konštrukt pre cielene artový film. Celkom fajne zrežírovaný, ale až na odhaľujúci záver, nudiaci ako peklo. A celkovo neveľmi objavný. ()

sochoking 

všechny recenze uživatele

Luton chce šokovať, ale bud som bol unavený, alebo ma tieto filmy už tak moc neberú. Hlavný hrdina Jimmy vypadal jak Robert Pattison! Hned som mal chuť mu streliť facku. ()

dopitak 

všechny recenze uživatele

Že se příběhy postav nakonec spojí, bylo zřejmě, překvapivý byl ale onen spojovací děj. A to dost, taková rána po hlavě z ničehonic. Název patrně tvůrci neuměli vymyslet, protože oslí můstek k němu je poněkud zoufalý. Pozorovací schopnosti fajn, obrazy taky, ale záživné to moc není a málo se tam mluví, takže pro studium řečtiny hodně nevhodný film. ()

Jenda 

všechny recenze uživatele

Tenhle film nemá příběh - jde vlastně o zdlouhavé obrazy (často pouze záběry na část těla nebo rozostřené pozadí scény) ze života tří frustrovaných Řeků (ať již nedostatkem lásky, nezájmem rodičů, nebo plochým rodiným životem) bez zjevného vývoje a s vyvrcholením filmu tak rozplizlým, že se snad ani nedá považovat za konec a již vůbec ne za prozření postav. Co se však Konstantatovi povedlo je přenést na diváka znuděnost a jakýsi "vopruz" všedního dne hlavních hrdinů... cítili jsme je zřejmě téměř všichni. ()

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Ať bych se snažil sebevíc, vedle brilantního komentáře Jitky Cardové, který mně bezprostředně po první projekci pomohl mnohé pochopit (pročež se sluší poděkovat + nasměrovat hledače odpovědi k relevantnějšímu textu), by můj komentář vždy působil jako chudý příbuzný. Omezím se tedy pouze na tři dvouvěté spoilerodní poznámky, které snad i ozřejmí, jak si tento film interpretuju, resp. proč jsem se k němu s radostí vrátil: 1) Vlivný německý filosof 19. století (a zároveň velký pesimista) A. Schopenhauer údajně řekl, že lidský život se zmítá mezi bolestí a nudou, Michalis Konstantatos mu svým filmem dává za pravdu. Jak se z toho nezbláznit, jak může za této situace vypadat psychohygiena? I takto! Může se nám to nelíbit, ale (zdánlivě) nemotivované, náhodně provozované násilí může jako jediné dát člověku pocit, že skutečně žije (viz kupř. Kubrickův Mechanický pomeranč). 2) Násilí má neoddiskutovatelně revoluční (a to i na širší než úzce politicky vymezené rovině) potenciál (vzpomeňme kupř. Fincherův Klub rváčů), a já si nemohu pomoci, mám dojem, že i pro trojici protagonistů není násilí násilím pro násilí (tj. slastí z transgrese morálních i zákonných norem), jakoby se svým chováním snažili ostatní probudit. Přes svou očividnou znuděnost (jak píšu výše, život krom bolesti už nic dalšího nenabízí) – nebo možná právě pro ni (resp. pro to, že se jim stává nesnesitelnou) – působí Jimmy, Mary a Makis jako jediní probuzeně. 3) Mám radost z formy plně korespondující s obsahem, pakliže je naše trojice jako jediná skutečně probuzená (jasnozřivá; vidí víc než ostatní), jejich (rentgenově přesný) pohled si musel projít určitým výcvikem, určitě není samozřejmým. A to samé – totiž, aby se divákův pohled vzdal svého samozřejmého (hollywoodskými bijáky cvičenému) vnímání – chce i film: podívejme se na věc z jiného úhlu (atypické postavení kamery) a upřeně (délka záběru). Summa summarum, myslím, že by se mělo víc mluvit i o jiných řeckých režisérech než pouze o Lanthimosovi; mrzí mě, že si zde tenhle film našel pouhých 56 hodnotitelů (k 21.12.2022). [13.6.2022, 17.12.2022] ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Řecké filmy mají u mě vysoké renomé, podívejme se na tento: Komentář "JitkaCardova" ***** mě zaujal, ale vzbudil ve mně i lehké podezření. A také jsem si poté místy připadal spíš ve fyziologiciké laboratoři než promítací síni. Jako bych byl zde postupně vystavován fyziklálním veličinám, především pohybu, včetně jeho prvním třem derivacím (pohyb po obdélníku - první derivace nekonečno a nula, po bizarních křivkách, nepředvídanému zrychlení, oscilaci, bizarní stagnaci a nečekanému zastavení). A já musel říkat, jak se přitom cítím (díky jen, že jsem neměl na těle elektrody, které by to měřily). - Co jsem jim říkal asi nebylo příliš lichotivé. Myslím, že se to točilo kolem nadměrného schématismu, zredukovaného vzorku populace (v podstatě na jednu osobu, protože všechny tři dělají totéž), podivné organizace jejich manio-depresivního charakteru, a co já vím ještě... Na druhé straně se zde mluví o řecké "Weird Wave", přesto nic zvláštního nebo specifického v řeckých filmech nenacházím. ()

Martin741 

všechny recenze uživatele

Ale, celkom schopne, hoci to nema dej, je to skor len sled volnych asociacii a sled volne pospajanych scenok, ktore drzi pohromade rezia Konstantatosa. Ovsem, oslovi to len artoveho divaka, uzivatelia ako verbal by sa tomu mali vyhnut. Jo a aj Segrestor, ktory je fundom tej planoby Natural Born Killers - reziser sa nevyziva v masakroch ani masovom zabijani - to je tiez obrovske plus : 75 % ()

pursulus 

všechny recenze uživatele

Řecko?¬         Luton je stominutová myšlenková jednohubka ne náhodou v řecké produkci; současné Řecko se svými potížemi a hloubkou materiálního úpadku je ideálním prostředím pro vznik takového filmu. Zatímco ve stejně nastavených společenských uskupeních relativně nezávislých, kterými jsou jednotlivé státy, je obecný materiální blahobyt náplastí na bolístky lidské duše, tam, kde tato náplast je stržena, propukává nemoc jinak skrytá za obvazem rány — která, jakkoli je umně obvázána, přec jen existuje —; a jedno z pojmenování této nemoci kapitalistické společnosti je "odcizení": vlastnímu konání ve smyslu sociologickém, přirozenosti člověka ve smyslu hlubinné psychologie. Společensko-kulturní návyky jsou odplavovány, jejich místo začíná opět přebírati prostý pud násilí a chtivosti, zbytečné a ponuré krutosti, společnost se pomalu propadá do marasmu, kterému není schopna čeliti, veškerá kulturní nadstavba se pomalu hroutí. Tak to alespoň ukazuje snímek Luton.¬                 Současné Řecko má do ukazovaného obrazu ještě daleko; to ale neznamená, že vykřičník Lutonu by se nemohl státi skutečností — nejen v Řecku. Stav "našeho" světa nenese nás dnes na útěšných vlnách teplých mořských proudů.¬                 Poznámka: Kdysi, po druhé světové válce, s nebývalým technickým rozvojem, stala se módní vlna úvah nad smyslem života člověka v takové společnosti, z části nesená umělými manýrami kavárenských intelektuálů (mezi které počítám i proslulého J. Sartra). Tato vlna dostala název "existencialismus", postupně opadala a vytrácela se, jak opadalo a vytrácelo se nadšení z objevování, aby tím prokázala svoji naprostou nerevolučnost. Dnes žezlo filosofům přebraly odbory, televizní seriály a sociální dávky. Protože společnost se v jádru nezměnila, považuju za krutou skutečnost, že nemoc odcizení, popisovaná existencialismem, prorostla onou a zachvátila už všechny její tkáně a důležité orgány.¬                 Podnětné opoznámkování: uživ. JitkaCardova. ()

noby 

všechny recenze uživatele

Vcelku zajímavý pohled na souboj s normalitou přes ventilaci frustrací, na obtížnost i finální marnost takové cesty. Bohužel typicky rozplizlý a neschopný najít hranici mezi přenosem frustrace na diváka a vytvářením frustrace úplně nové. Téměř všechen vývoj se navíc odehrává u diváka. Dojem pro mne zvedá konec, který nakonec určuje vyznění filmu (a který, ač na film až úderný, stejně mohl být kratší). ()

foils 

všechny recenze uživatele

Trojice postav si vybíjí svou frustraci na bezbranných chudácích, kteří jsou na tom ještě hůř než oni. (Omlouvám se za částečný spoiler, ale bez něj se těžko o tomto filmu nějak bavit.) Z čeho jejich frustrace pramení? To je nám ukázáno na dlouhých, často statických záběrech činností, jejichž úmornost je snad každému důvěrně známá. Kamera je největším kladem tohoto filmu a taky důvodem, proč nedávám nižší hodnocení. A teď zápory: Jednak se totéž dalo sdělit na zhruba poloviční stopáži, ale hlavně poselství filmu vyznívá trochu jako vydírání ve stylu: "Jestli nám, Západe, nevyřešíš naše problémy, tak něco uvidíš." ()

premeny 

všechny recenze uživatele

Keby som mal možnosť dívať sa tým ľuďom do tvárí , do hlavy do duše v akejkoľvek situácii a oni by o tom nemali potuchy, neuvidel by som to ,čo mi ukázal režisér. Ako to povedal Picasso- Umenie je lož ktorá nám pomáha pochopiť pravdu. ()

Reklama

Reklama