Člověk z mramoru
-
Czlowiek z marmuru
-
Človek z mramoru
Drama
Polsko, 1977, 150 min
Režie:
Andrzej WajdaObsah
-
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiální text distributora)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. Komentáře uživatelů k filmu (26)
-
Douglas
Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci.(22.4.2007)
-
Matty
Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec(3.12.2011)
-
sportovec
S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil.(28.6.2009)
-
gudaulin
Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství.(19.11.2008)
-
Jhershaw
Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle.(4.10.2009)
-
Vitex
Wajdovo vyrovnávání se s 50. léty i s událostmi v Gdaňských loděnicích pomocí rekonstrukce života bývalého úderníka Nové huti, který se z populárního stranického funkcionáře postupem času stal skoro disidentem. Ze všech Wajdových filmů, které jsem zatím viděl, byl tento formálně nejpreciznější.(8.1.2007)
-
Aky
Profesionálně filmařsky dokonalé, co do myšlenkového obsahu brilantní. Doklad toho, že jestliže myšlenek schopný člověk své schopnosti zapne, nutně a neomylně dospěje k závěru, že socialismus v žádně, ani té sebereformovanější podobě není schopný života.(20.3.2010)
-
Aidan
Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny].(3.10.2008)
-
Revanx
Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(15.2.2009)
-
Sandiego
S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů.(15.3.2012)
-
mortak
Páta hvězdička za schopnost Poláků natáčet takové filmy. To Češi se dodnes oblbují pohádkami o normalizaci typu Kolja. Film zjevně odkazuje k Občanu Kaneovi (americký způsob filmařiny) a jeho pravdivost mi potvrdila matka - podívala se na scénu natáčení zednického rekordu a připomělo jí to mnoho věcí. Proč se něco takového sakra nenatáčí u nás???(15.4.2009)
-
zette
Film opirajici se hlavne o vyborny scenar. Myslim, ze film i pres velkorysou stopaz nebude nudit nikoho. Dynamicky a nadcasove natocene dilo, ktere ma sve pevne misto v historii evropske kinematografie. Agnieszka mi sice byla protivna, to ale role mlade reziserky asi vyzadovala, mit ostre lokty a sebevedomi. Je skoda, ze takove filmy o zivote v socialismu jake tocil Wajda nebo Kieslowski v sedmdesatych a osmdesatych letech neumi cesti reziseri ani dvacet let po revoluci, ostuda!(30.7.2009)
-
Aleee89
Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou.(4.4.2012)
-
darwin
Jeden z nejdůležitějších filmů naší kinematografie. Brilantní po formální i obsahové stránce. Brawo!(21.11.2006)
-
derryl
Pátrání po minulosti úderníka Nové huti, jehož život je nám rozkrýván v dokumentárních filmech té zvláštní doby a hlavě formou flashbacků. Vše se snaží zachytit mladá a nadějná dokumentaristka, ale svůj vysněný absolvenský film nakonec nedokončí.(31.5.2004)
-
zdeny99
Jedna ze vzácných výjímek, kdy mnou evropská klasika jen tak proletí a nezanechá ani píď. A to je případ dramatu Andrzeje Wajdy vypuštěného do kinosálů v době jeho nejplodnějšího období. Vytýkat něco tomuto snímku po filmové stránce se nedá, ale zábava kromě dvacetiminutovky, kdy zedníci se pokouší za pět hodin použít na stavbě 28 000 cihel, je na bodu mrazu. Téma je dobré, herci hrají výborně, ale bohužel filmu chybí to hlavní, a to zábava. Sice jsem si vědom, že Wajdovi o zábavu nešlo, chtěl ukázat éru komunistů, ale bohužel mne nenadchnul.(25.3.2011)
-
farmnf
Wajdovo pátrání po osudu úderníka. Brilantní antistalinistický námět. To by u nás v letech charty nemohlo vzniknout ani omylem. Velmi slušné dílo, kterému bych vytknul pouze hudbu a nepřesvědčivý herecký výkon Krystyny Janda. Ta holka přehrává i když kouří. čekal jsem taky nějaký konec. Konec to nemá. U Wajdy to lze skousnout.(17.5.2012)
-
ttchor
Mladá poslucháčka réžie ma urobiť absolvenský film v dobe tvrdo poznačenej komunizmom a vyberie si tému o bývalom údernikovi Birkinovi, človeku poznačenom dobou prázdnoty a veľkého klamstva, kde pod povrchom začína veľký rozklad základných ľudských hodnôt. Po formálnej stránke, podobne ako u Obcana Kane a iných filmoch (Zamatová extáza) sa dozvedáme o Birkinovom živote, z rozprávania jeho sučastníkov, režisér používa časté návraty do minulosti, kde nám približuje aký vlastne Birkin naozaj bol. Po tematickej stránke film patrí do kategórie tzv. "trezorovy film", ako mnohé filmy točené u nás(Ucho, Zde jsou lvi, Škola otců, Tři přáni, Noc nevěsty, Všetci dobrí rodáci a iné). Mladá režisérka pátra po pravde v podobe kameri, ktorou zachytáva, alebo zachytila dobu v ktorej žil Birkin, clovek z mramoru, ktorý ostýva však sám. A práve vďaka ľudom ako je mladá žena, usilujúca sa zmenit obraz spoločnosti, aby ľudia porozumeli, v akom svete vlastne žijú. Však aj bez kamery sa dá hľadať pravda, aj bez nej sa da načúvať. Posledná scéna znamená nádej, ukazuje kadial vedie cesta (režisérka s Birkinovym synom mieria do štúdia a chystajú sa dokoncit film, o mužovi ktory toho vela vytrpel). Odvaha a veľké obete si vyžaduje Birkinov život, ktorý by ináč skončil v zabudnutí, podobne ako mnoho životou pred ním. Film poukazuje na silu nebať sa ísť za vysloveným názorom, veriť v správnosť situácie, ale na druhej strane, ako to vystihuje film bez metód blízkych posluhovačov, bez patetickosti. Birkin je vlastne prostý človek, ktory verí v základne socialistické vety, ako budovať pre ľudí, miluje ľudí, ale ľudia žijú v strachu a v obavách a tak ostáva Birkin úplne sam. Film sa nakoniec nepodarí dokončiť a režisérka tak pocituje prehru, ale v najhoršej chvíli, jej vrati silu a vieru jej otec. "Ukážme svetu pravdu aj za cenu vlastnej slobody" Nie je vela ľudi, ktorí to dokázali, Birkin bol jedným z nich.(15.12.2005)
-
Joski
Velmi dobre natoceny "pseudo-dokument" ktori zachytava dramaticke momenty zo zivota cloveka-udernika Birkuta poznaceneho neustalou zmenou "politickeho pocasia" v Polsku. Cez pohlad mladej energickej studentky filmovej skoly, ktora zbiera material pre svoj diplomovy film, mame moznost nahliadnut do zivota "oklamaneho cloveka" a hladania skutocnej pravdy o nom. Wajdowy sa podarilo paralelnymi "svetmi" vtiahnut divaka do deja a presvedcivo naznacovat hranice "pravdy a skutocneho zivota". Clovek zo zeleza priamo nadvazuje ako volne pokracovanie Cloveka z mramoru a mozno tuto dvojicu filmov povazovat za Diptych. Pre cinefilov je tento filmovy skvost povinnost!(6.1.2009)
-
Akana
Je jen málo filmů o budovatelských 50.letech, které by mohly s Wajdovým Člověkem z mramoru soupeřit v působivosti. A už vůbec si nedovedu představit, že by něco podobného mohlo v roce ´77 vzniknout u nás, nota bene když se film zároveň nepříliš lichotivě vyjadřuje i k současnosti. Přiznám se, že mi dost vadila afektovanost pátrající studentky a nevěděl jsem, jestli je to vina herečky nebo je ta postava zkrátka takhle napsaná. Až po shlédnutí navazujícího Člověka ze železa jsem si v tom udělal jasno a Krystyně Janda udělil rozhřešení. Pak je tu ještě příšerná dobová hudba v pasážích odehrávajících se v 70.letech, ale tím s výhradami končím. Celkový koncept filmu s doplňujícími se flashbacky je výborný a opravdu připomíná Občana Kanea jak někdo v komentáři poznamenal. Jerzy Radziwilowicz bravurně zahrál přerod z naivního venkovského ďelňase v iluzí zbaveného zahořklého realistu, který ale zůstal stejným beranem jako dřív. Film je to možná na první pohled nepříliš atraktivní, ale při bližším ohledání velmi naléhavý, stylisticky i myšlenkově vybroušený. 90%(20.6.2011)
