Popel a démant

Když vítězové prohrávají… Velmi pomalý (což je dáno i délkou záběrů), velmi deziluzivní, velmi hluboký ponor do atmosféry dne, kdy skončila jedna a začala jiná válka. Přemýšlet nás krom znalosti společenských a politických souvislostí (komunista si přisvojuje vše, syna nevyjímaje) nutí geniální kamera Jerzyho Wójcika. Žádná exhibice, minimální pohyb, velká hloubka ostrosti, vhodně zvolený úhel. Záběr s Kristem obráceným satanisticky hlavou dolů a následný švenk na místo s otevřenou rakví v pozadí vydá za tisíc slov. Wajda si v závěrečném dílu své válečné trilogie hraje s kontrasty (ohňostroj x smrt, tmavá krev prosakující skrz bílé prostěradlo), nenápadně odkazuje na dílo své (tmavé brýle nosí Maciek kvůli kanálům) i jiných (titulní Norwidova báseň, závěrečná polonéza stylizovaná dle divadelní hry Stanisława Wyspiańského Veselka, kterou Wajda v roce 1973 zfilmoval). Díky uměřenému frajerství Zbigniewa Cybulského, rozervaného romantického hrdiny (prudké přechody od veletragické zachmuřenosti k rozjařenosti), který si rád hraje s ohněm (doslova), není nadbytečná ani pozvolna vystupňovaná, snivě-romantická linie, krátké střetnutí s démantem uprostřed všeho toho popela. Pouze závěrečná kalvárie působí poněkud křečovitě. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul, Renesco (10.10.2016)

Tohle je žrádlo. Vůbec jsem nečekal, že Wajda po výborných, ale ryze polských Kanálech natočí něco co bude mít šmrnc a radikálnost francouzské nové vlny a spirit rebelských filmů Jamese Deana (pravda Cybulski je ještě o něco víc přepjatej než Dean s Brandem dohromady, ale nevadí to zásadně). Popel a démant má fantastickou kameru, vynikající svícení (toho si člověk všimne málokde, ale tady určitě) a na svou dobu velmi odvážnej scénář. Co ale stojí za to sledovat především, je práce se symbolikou. Skrze ni totiž Wajda zpochybňuje národovecké hodnoty, ať už jde o falešně zahranou polonézu, na kterou tancují opilí komunisté s protějšky z druhé strany barikády nebo o zakrvácené prostěradlo, na němž umírá hlavní hrdina, které reprezentuje polskou vlajku. (22.08.2020)

Své místo v druhé polovině pravidelného cyklu Kurs filmové historie v pražském Ponrepu si pravidelně nachází Wajdův Popel a démant. Oslovuje dodnes, ať už svým tématem nebo formální stránkou. Příběh vyprávěný očima vojáka Zemské armády v podání Zbigniewa Cybulského svým rebelantstvím předává každému svému novému diváku ten tolik potřebný apel k upamatování zlomových událostí polských dějin květnových dnů 1945. Nicméně v otázce anachronického oblečení není s odstupem poloviny století snadné si odpovědět, zda je ono právě tím zásadním nadčasovým prvkem. A konečně Zbigniew je něco jako Gérard Philipe nebo Honza Tříska a to není nic pro mě. (05.01.2012)

Zbigniew Cybulski, ktorého tento film preslávil aj za hranicami Polska, je skutočne charizmatický a vnáša do filmu atraktívny i nejednoznačný postoj nechceného hrdinu. Tento postoj však vyjadril aj samotný režisér a je len škodu, že sa do príbehu nedostali žiadne zmienky o vnútenom socializme, či represáliach komunistickej moci na vlastnom obyvateľstve v krajine. Napriek tomu, že sa film snaží vliezť pod kožu, nikdy sa tam nedostane. Pláva po povrchu a pre mňa je trochu sklamaním. (26.11.2020)

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"? (16.10.2005)