Příběh Asji Klačinové, která milovala, ale nevdala se
-
Istoriya Asi Klyachinoj, kotoraya lyubila, da ne vyshla zamuzh
Drama / Romantický
Sovětský svaz, 1966, 99 min
Režie:
Andrej KončalovskijHrají:
Iya SavvinaObsah
-
Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se , natočený v roce 1967 (a obnovený v roce 1987) byl s úspěchem uveden v kolekci sovětských trezorových filmů na 38. MFF v Západním Berlíně 1988 a na MFF v Pesaru. Andrej Michalkov-Končalovskij v něm po úspěšném debutu První učitel (1965) opět prokázal sílu svého tvůrčího vidění. Nekonvenčnost jednoduché historky o těhotné kolchoznici, odmítající dvoření jednoho nápadníka a usilující o lásku druhého, spočívala v aplikaci postupů, zvyšujících dojem autenticity pravdivosti výpovědi (oživení děje improvizovanými prvky, zapojení neherců, imitace skryté kamery, poetizace všednosti). Po více než dvaceti letech se černobílý snímek proměnil v historický dokument. Vypovídá o stavu ruské vesnice v době, kdy po řadě příznivých opatření v chruščovovské éře se začala zvyšovat životní úroveň kolchozníků. Naděje na další vzestup ještě nerozptýlil masový exodus mládeže, k němuž došlo později, v období staveb století. Film je dnes cenným dokladem o někdejším sociálně-psychologickém klimatu typické povolžské vsi, utvářeném i silnými reminiscencemi na válku a materiální bídu z času represálií, a prolnutém reflexemi zcela aktuálními. Moment civilizačně-kulturního zlomu, na nějž citlivě reagoval i Vasilij Šukšin, zaznamenává Michalkov Končalovskij v jeho počáteční fázi. Dnes již známé neblahé důsledky tohoto sociálního procesu svrchovaně uměleckou výpověď verifikují a dotvářejí. Ve filmu hrají pouze tři profesionální herci (Ilja Savvinová, Ljubov Sokolovová, Aleandr Surin) a dále dělníci, úředníci a kolchozníci z Vladimírské a Gorkovské oblasti. Nutno dodat, že po dokončení díla je museli tvůrci přepracovat. Ale ani zmrzačená verze pod titulem Asjino štěstí se do kin nedostala. Na XXI. VFF v Baku 1988 získal film Hlavní cenu a Cenu akreditovaných novinářů. (oficiální text distributora)
Příběh Asji Kljačinové, která milovala, ale nevdala se , natočený v roce 1967 (a obnovený v roce 1987) byl s úspěchem uveden v kolekci sovětských trezorových filmů na 38. MFF v Západním Berlíně 1988 a na MFF v Pesaru. Andrej Michalkov-Končalovskij v něm po úspěšném debutu První učitel (1965) opět prokázal sílu svého tvůrčího vidění. Nekonvenčnost jednoduché historky o těhotné kolchoznici, odmítající dvoření jednoho nápadníka a usilující o lásku druhého, spočívala v aplikaci postupů, zvyšujících dojem autenticity pravdivosti výpovědi (oživení děje improvizovanými prvky, zapojení neherců, imitace skryté kamery, poetizace všednosti). Po více než dvaceti letech se černobílý snímek proměnil v historický dokument. Vypovídá o stavu ruské vesnice v době, kdy po řadě příznivých opatření v chruščovovské éře se začala zvyšovat životní úroveň kolchozníků. Naděje na další vzestup ještě nerozptýlil masový exodus mládeže, k němuž došlo později, v období staveb století. Film je dnes cenným dokladem o někdejším sociálně-psychologickém klimatu typické povolžské vsi, utvářeném i silnými reminiscencemi na válku a materiální bídu z času represálií, a prolnutém reflexemi zcela aktuálními. Moment civilizačně-kulturního zlomu, na nějž citlivě reagoval i Vasilij Šukšin, zaznamenává Michalkov Končalovskij v jeho počáteční fázi. Dnes již známé neblahé důsledky tohoto sociálního procesu svrchovaně uměleckou výpověď verifikují a dotvářejí. Ve filmu hrají pouze tři profesionální herci (Ilja Savvinová, Ljubov Sokolovová, Aleandr Surin) a dále dělníci, úředníci a kolchozníci z Vladimírské a Gorkovské oblasti. Nutno dodat, že po dokončení díla je museli tvůrci přepracovat. Ale ani zmrzačená verze pod titulem Asjino štěstí se do kin nedostala. Na XXI. VFF v Baku 1988 získal film Hlavní cenu a Cenu akreditovaných novinářů. Komentáře uživatelů k filmu (2)
-
Radko
Krívajúca tehotná Asja, okolo nej sa točia dvaja muži. Otec dieťaťa, ktorého Asja ľúbi, ale on sa k nej správa odmietavo, miestami ako hajzel (teda ako inak by ste nazvali muža, ktorý fackou do modra udrie tehotnú ženu). Druhým je robotník z mesta, čo má na hrudi vytetované tváre Stalina a Lenina (!) a uchádza sa o Asjinu ruku, jej tehotenstvo mu nevadí. Asja ho však neľúbi. Okolo troch postáv sa odvíja priebeh jednej žatvy, počas ktorej sa dumá o hrôzach minulosti, nádejnej budúcnosti, ale hlavne o neveľmi radostnej prítomnosti ruskej skolektivizovanej dediny. Drevené baraky, v ktorých sa tiesnia žatevní robotníci, rozblatené cesty, blízkosť hlučiaceho tankodrómu, vodka rozihrávajúca spevy i vášne, ženy ako speváčky dumiek a ťažko pracujúce roby. Neradostný údel sa ventiluje v bujarej zábave. Zapojenie nehercov dodáva filmu punc autentického svedectva o časoch, kedy sa stále hovorilo o vedeckom riadení, ale kolchozy vyzerali ako stajne pre dobytok (pusté baraky, drevené kadibudky, prach, blato - do ktorého darované biele lodičky zapadajú ako diamant do hovna) a jediným pokrokom boli mašiny a stroje (tu kombajn a stavba mlátičky). Jemne nadpriemerný film s dvoma prelínajúcimi sa motívmi (intímno psychologický a dokumentaristický) od režiséra Andreja Končalovského, tvorcu epopeje Sibiriáda a neskôr tvoriaceho v USA (Tango a Cash, Splašený vlak...).(1.6.2006)
-
Iggy
Ze začátku vypadá film jen jako další celkem obyčejný příběh odehrávající se v silně sociálně angažovaném prostředí, ale časem se vyvine v perfektně natočený, velmi zajímavý a dost kritický obraz života nejen kdesi ve ztraceném kolchoze ale v celém Sovětském svazu. Krásný film o životě, který bohužel ani zdaleka krásný nebyl, o životě zcela beznadějně ztracené generace. Radko: tetování Lenina a Stalina mě taky dost zaujalo, stejně jako otázka malého chlapce, která zhruba zněla: „Strýčku, tohle je Lenin a kdo je ten druhý?“ A ještě bych rád citoval nádherná slova jednoho uživatele z IMDb: „She lived loved and slowly died as she danced her life away with the gypsy crowd.“(2.5.2009)
