Sibiriáda

Sibiřská ves Jelaň v průběhu dvacátého století a životní osudy příslušníků rodů Usťužaninů a Solominovců na pozadí historických událostí. Film, jehož síla je nejen v líčení osady coby svébytného exotického místa, ale především v jednotlivostech, v zachycení milostných vztahů hrdinů, jejich osobní statečnosti, v záběrech války, v retro epizodách i pracovních pasážích z ropného vrtu.... Občas mám silný pocit, že tento epos by fungoval lépe ve formátu tv seriálu, ale přes veškeré výhrady mám Sibiriádu z mnoha důvodů velmi ráda, stále ho považuji za Končalovského nejlepší film. Aljoša Usťjužanin je pak jednou z nejživotnějších postav Nikity Michalkova z přelomu 70. a 80.-tých let : na rozdíl od většiny ničemně přežívajících, zbytečných mužů, které často ztvárňoval, tento fanfarónský naftař miluje, bojuje, chybuje i sní…tedy žije. (13.05.2008)

Táto filmová poéma mi pripomína inú "fresku" či "epopeju" - Tisícročnú včelu. Formou rozsiahlej rodinnej ságy, podmanivým poetickým rozprávaním, baladickosťou, motívom príroda versus človek a prítomnosťou mýtickej, mystickej či alegorickej bytosti. No zatiaľčo Jakubiskov film sa odvíja lineárne v naratívnom rámci, Končalovského poéma - hoci rozdelená na časové kapitoly - rozpráva predovšetkým obrazom a obraznosťou, takže by som si ju cenil o čosi viac, nebyť schizofrenickej dramaturgie neorganicky miešajúcej atmosféru hororu Deathwatch s esenciou ospalého Viscontiho a živelného Felliniho. Trochu kultivovanosti v "menej poetických" pasážach by nezaškodilo. Každopádne ide o ten druh filmov, na ktoré sa nezabúda ani po transplantácii mozgu. Strašidelná chalupa v močiari. Zemný plyn nepretržite bublajúci v nekonečných močiaroch. Starec odjakživa vykonávajúci a priori nezmyselnú mravčiu prácu, symbolicky končiaci na obrovskom mravenisku. Medveď prechádzajúci cez cestičku v tajge, na konci ktorej žiari jasná hviezda (nie, nie červená). Črevá valiace sa z perforovaného brucha (ach áno, poetické)... Jedna hviezdička sa mi niekam stratila. Asi je to tá, ktorá žiari vo filme. (22.12.2005)

4 a 1/2*. Můj první Končalovskij, jsem moc zvědav na ty jeho "kýče" z Amériky. Tohle trochu Mrazík a trochu eastern. Nalézám tam podobnou řemeslnou dokonalost i poplatnost době jako u děl rodiny Michalkovů (Katajevů) obecně - ten humor tady plně připomíná Родню (scény odvodu na vojnu!) i Ургу. Srovnání s Jakubiskovou Tisícročnou včelou v komentu MIMIC je dobré, tady ale dělá tu postmodernu víceméně Artěmjevův synťák. A je to proti Slovači velké (nás mnógo). Zrovna tak kvituju výtku nedostatku kultivovanosti občas... ...je to... ...lidové. Představuju si Tarkovského s Končalovským nad scénářem Rubleva - ten trochu drastický humor je tam znát ve scénách s šílenou, případně i v postavě skoromocha. Na druhou stranu kýč ke kterému tyhle grotesky mohou vést je plně srovnatelný s kýčem, ke kterému vedou Tarkovského pozdější symbolistně dokonalé bezkrevné Ženy v Nostalgii a Oběti - dám přednost sprostotě co se vzpíná k výšinám oproti du(c)hovnu za každou cenu. Naopak se vůbec neztotožňuju s gudaulin s jeho výtkou roztahanosti - Sibiriáda je velmi svižná, není tam ani trocha vaty, naopak až moc zřetelně tenduje k americkému tahu na bránu - v rámování částí, v jasnosti zápletek. Gudauline, mrkni na nějakou Durasovou nebo Tarra - to je rozvláčnost. Co mě tady prudí víc je v poslední třetině ten Okres na severu, co se z toho vyvine. K vlivům Sibiriády - té lepší části - bych jinak přidal Bílého ptáka s černým znamením a řekl bych klidně i naše Všechny dobré rodáky - to je taky morytát. Úplný závěr musel mít před očima Kusturica, když dělal finále Undergroundu. (28.05.2014)

V mládí jsem byl unešen; když se teď po letech dívám na zkrácenou, tříačtvrthodinovou verzi, mám o svém tehdejším hodnocení pochybnosti. Ale co: četné klady v čele s epickým rozmachem, dvojznačností nejednoho z hrdinů a tajgou nakonec přece jen převažují nad autorskou vypočítavostí a snahou dát císaři i lidu, co by rádi. A také se tu odzpívá kus balady "Čornyj voron", jejíž začátek si dodnes občas s chutí zakrákám se vzpomínkou na antidiskotéky Jiřího Černého, kde jsem asi nejen já tu nádhernou věc v podání nezapomenutelné Žanny Bičevské slyšel poprvé. Takže zůstávám u čtyř hvězdiček. (10.03.2024)

Hobluj Eduarde, hobluj! Dokonalá epopej o tom jak vzniká a zaniká jedna vesnička a rodinka, která dojme na konci skoro každého. Po několika generací tam žíti a pak to dopadne takhle, opravdu dojemné.. Navíc když vám k tomu dělá Eduard Nikolajevič Artěmjev hudbu, nemůžete si přát prostě víc. Od filmu jsem dostal naprosto vše, co jsem očekával a za to jsem velmi rád! Geniální.. (Abych se přiznal, tak jsem se na to podíval, jen kvůli tomu, že hudbu skládal Eduard Nikolajevič Artěmjev, který zase dokázal, že je naprostý hudební bůh a půjde za své soundtracky do NEBE! :) (23.06.2013)